Tak trochu všechno . . . trochu manažer, trochu IT, trochu personalista, trochu obchodník. Má rád Apple, GTD, psaní i čtení, a svůj tým. Miluje svojí ženu a své tři děti. Více o něm Když manažer pracuje…
„A hlavně se vyhýbej práci!” slýchával jsem v dávné minulosti tuto vtipnou poznámku takřka při každém setkání s člověkem, který celý svůj život práci zasvětil. Té fyzické. Možná až dřině.
Zdroj: internet - stavba Empire State Building
Z pohledu onoho člověka, a věřím, že i většiny jeho vrstevníků, jsem zřejmě poslechl. Z jejich pohledu se práci asi opravdu úspěšně vyhýbám. Moje ruce (ani nohy) mě neživí. Živí mě hlava – jsem prý manažer.
Jestli je to kvůli té větě ze začátku, nebo kvůli mé úctě k fyzické práci jako takové nevím, ale již nějaký čas o tom všem docela přemýšlím. Pracuji? Nepracuji? Co je vlastně to, co nazývám „moje práce”?
Pracují vůbec manažeři? A pokud ano, tak kdy? Když sedí ve své kanceláři? Když píšou nějakou zprávu? Když něco podepisují? Když rozhodují? Když přemýšlí?
Podle wikipedie má práce několik definic. Pominu-li tu, která vychází z fyziky, a která by se asi jediná líbila mému rádci z úvodu, existuje ještě i definice práce z pohledu ekonomie – lidská činnost, která přeměňuje přírodní zdroje v užitečné statky (ať už si pod tím představíme cokoli), a definice práce z pohledu lidské činnosti. Je to prý jakákoliv smysluplná činnost.
Přírodní zdroje, ani jejich přeměna na užitečné statky asi nebude to, o co se každý den snažím, a myslím, že ani žádná fyzikální veličina, snažící se silou o přenesení energie v mé pracovní náplni popsána není. Zbývá tedy ta smysluplná činnost.
Co je ale pro manažera smysluplná činnost? Co je tím „produktem”? Jedna věc mě napadla.
Mým smyslem, mým produktem, je starost o můj tým. O lidi, kteří se možná také každý den ptají, co je jejich smyslem tady být. Co je jejich produktem.
Mojí prací je jim jejich smysl každý den pomáhat najít. Mým úkolem je jim jejich produkt, jejich hodnotu, každý den připomínat. Oni jsou mým smyslem. Pokud ho najdou, já už hledat nemusím.
Vědomosti, zkušenosti, um. Slýchával jsem na všech možných školeních, které ze mne měly dělat lepšího manažera. Člověka s produktem. Zkušenosti, vědomosti, um. Sděloval jsem těm, kteří se rozhodli najít ten můj.
Dnes už bych zřejmě odpovídal trochu jinak. Vědomosti, zkušenosti, um. A osobnost. Dodal bych s důrazem hodným slova na závěr. Manažer by měl být člověkem, chtěl bych být pochopen.
I ty nejlepší vědomosti, i ty nejdelší zkušenosti a nejsložitější dovednosti nepomohou nám, manažerům, dělat svoji práci. Nepomohou nám najít jejich smysluplnost, pokud nám neumožní je využít pro svůj tým. Pokud nám neumožní najít svému týmu smysl.
Nevím, jestli jsem dobrý manažer. Nevím, jestli jsem nositelem produktu, který mění přírodní zdroje na užitné statky. Nevím, jestli jsem fyzikální veličina přeměněná silou na energii.
Byly doby, kdy jsem o to možná usiloval. Doby, kdy jsem usiloval, aby fyzikální veličinou byl i můj tým. Aby byl produktem. Možná číslem.
Můj tým ale nemůže být produktem. Nemůže být fyzikální veličinou. Nemůže být statkem. Můj tým jsou lidé. Jsou to osobnosti. Každý trochu jinou, každý s jiným produktem. Ale každý člověkem.
Mým úkolem je z nich dělat umělce. Mým úkolem je z nich dělat stavitelé katedrál. To je moje práce. Můj tým.
Vím, že nebudu pořád manažerem. Přijde den, kdy své dveře zavřu naposled. Kdy dopíšu poslední zprávu, podepíšu poslední rozhodnutí, svolám poslední poradu, na které dám svému týmu Sbohem. Blíží se, i když nečekám.
Ani můj tým možná nebude pořád takový, jaký je dnes. Lidé přicházejí a odcházejí. Mění se. Zažívají vítězství i prohry. Padají, aby mohli vstát. Budují, aby mohli bourat.
Teď jsme ale spolu. Pracujeme, žijeme. Přicházíme. Měníme. Prohráváme a vstáváme. Bouráme a budujeme. Jsme tým.
A to je náš produkt, náš statek, naše energie. Náš smysl. Když jsme tým, tak pracujeme!
Věnováno těm, kterým nejsem vždy ten, o koho se mohou opřít. Mému týmu.
Malý krůček pro lidstvo, velký Salchow pro autora
Víte co je to Zájezdí? Nevíte? Nedělejte si starosti. Též jsem to netušil. Dnes už to ale vím. Zájezdí je místo nedaleko obce Vyžlovka, cca 4km od Jevan. Je to místo v lese. Údajně velmi malebné a krásné. Někdy se tam chci určitě podívat.
Zájezdí je i nové vydavatelství elektronických knih, které založil Viktor Machek. Člověk, který má knihy rád.
Viktor se rozhodl své několikaleté zkušenosti z práce v nakladatelství Bertelsmann využít způsobem, který mu přináší radost a zábavu. Vydáváním knih. Knih, které vydávat chce.
Aniž bych to plánoval, očekával či tušil, ale v koutku duše tak trochu snil, poštěstilo se mi a dostalo té cti, být prvním „autorem“, kterému se Viktor rozhodl vydat jeho první eBook. Knihu, kterou jsem vlastně ani nepsal.
Někteří z vás si možná vzpomenou na únor a březen tohoto roku, kdy na tomto blogu vycházel seriál o mém praktickém využívání GTD aplikace, která se postupně stala alfou a omegou mé správy úkolů. O mém OmniFocusu.
Pokud vás seriál zaujal, a říkáte si, že by bylo třeba dobré mít jej k dispozici stále a kompletní, máte nyní příležitost své představy převést ve skutečnost. eBook OmniFocus a já je na světě. Tedy vlastně ZDE. Stahujte, šiřte, sdílejte. „Roztrubte kolem!” nabádá Viktor i já. Budeme si toho oba moc vážit.
Rád bych touto cestou Viktorovi poděkoval. Za jeho práci, za trpělivost, kterou se mnou měl v době, kdy jsem s požadovanými přípravami trochu přešlapoval, za povzbuzování v době, kdy jsem vydání oddaloval svým perfekcionalismem mně vlastním. Děkuji Viktore.
Děkuji i všem, kteří se rozhodnou knihu stáhnout a používat. Budu rád, pokud mi o jejím využití ve své praxi napíšete. Zajímá mě, jak a proč ji používáte. I jak a proč ne.
Zájezdí blízko Vyžlovky i tomu na internetu přeji spoustu návštěvníků i autorů. Tomu v lese spoustu těch, které bude ono místo inspirovat i duši relaxovat, tomu internetovému spoustu těch, kteří na něm budou knihy psát, číst i stahovat.
Co nelze změřit, zvážit, spočítat…
…není efektivní!(?)
Původně měly být na tomto místě mé „Dojmy, pojmy, postřehy” ze čtvrtého Setkání ke svobodě. Mé poznámky z pravidelného a praktického setkávání se se Svobodou v práci (SvP). Bohužel, nestane se tak. Zatím.
Článek Roberta Vlacha na serveru navolnenoze.cz s názvem „Svobodné firmy kontra volný trh”, který mi dnes ráno přistál v RSS čtečce mne donutil „změnit ediční plán”.
Proč? Článek se týká Svobody v práci, o které jsem dnes chtěl beztak psát, a současně mě velice zaujal. Donutil přemýšlet. Donutil se vyjádřit.
Pana Vlacha osobně neznám. Pouze už nějakou dobu jeho web navolnenoze.cz čtu, neboť témata, kterým se tento web věnuje, i způsob, jakým se jim věnuje, mě zajímá a líbí se mi.
I osoba samotného Roberta Vlacha, alespoň podle informací, které se lze na webu navolnenoze.cz dočíst, je, myslím, zárukou fundovanosti, serióznosti a pragmatického přístupu k životu.
O to více mě ale hned v úvodu článku překvapil popis impulzu, který byl, jak autor sám uvádí, tou „maličkostí”, která jej pobavila, a současně přinutila se zamyslet nad tím, že hnutí Svoboda v práci je v ČR prezentováno nekriticky a jednostranně.
Nejsem si jist, zda rádoby vtipný, omlouvám se za ten výraz, výkřik do tmy: „jsme jediný komu peoplecomm a spol. připadaj jako svědci jehovovi říznutí prodejem herbalife?” (zdroj sdělení zde) je tím pravým impulzem k napsání seriózního článku na téma Svobody v práci.
Článek samotný nicméně seriózní je. Respektuji proto, že někomu tento typ hodnocení jako dostatečný (a vtipný) důvod postačí.
Na článku mi v zásadě, až na pár maličkostí typu „…jde o desítky, maximálně stovky společností…”, nic nevadí. Logickým, srozumitelným, a místy i o informační zdroje opíraným způsobem autor vysvětluje pozici, kterou vůči fenoménu SvP zaujal. Pragmaticky zvolenými argumenty objasňuje onu (ne)efektivitu řízení, která stojí (a padá) na principech altruistického přístupu k „byznysu”.
Až na tu efektivitu, která je s takovou razancí a jistou dávkou dogmatizmu v textu několikrát opakovaná. Ta mi, přiznám se, při čtení lehce obočí zvedala.
Pokud to nemůžeme změřit, zvážit ani spočítat, jak zjistíme, jestli je to efektivní? Jak můžeme bez exaktních hodnot, tak důležitých pro růst, úspěch, zvyšování hodnoty a rozvoje moci, nepovažovat těch pár jedinců, kteří se rozhodli podívat se na svět práce optikou právě altruistickou, za Svědky Jehovovi, říznuté Herbalifem?
Pokud to nemůžeme změřit, zvážit, ani spočítat, není to efektivní. Nemá to tedy smysl, napadlo mě, když jsem dočetl až do konce. Je to tak malé, sto let bez progrese, praktickými i teoretickými matadory managementu zatracované. K čemu (mi) to vlastně je? Začalo mi vrtat hlavou, když jsem si text přečetl ještě jednou.
Pokud se na SvP podívám standardními měřítky efektivity, očima zisku, výnosů, a ano, i malým počtem firem, které se hrdě označují „freedom at work” značkou, musím s panem Vlachem souhlasit. Svobodné firmy nejsou efektivní. Určitě ne tak, a u nás už vůbec ne, jako naprostá většina firem s klasickým hierarchickým systémem řízení.
Není to pro mě ale důvod, nehledat ve SvP to, co mi klasické-efektivní řízení nenabízí. Schopnost lidí se prací bavit, schopnost vidět ve své práci něco trochu víc, než jen efektivitu stále se zvyšující mzdy. Schopnost nás, šéfů, sesednout z pomyslného „empiru” vševědoucnosti a nechat lidi ve svých týmech začít přemýšlet.
Jak pan Vlach v úvodu článku uvádí, 30% americké pracovní síly si zvolilo být ve své práci svobodných. Proč? Protože lidé (alespoň většina) touží být svobodní. Hnutí za SvP se pouze snaží hledat cesty, jak to udělat, aby mohlo být svobodných i těch 70% zbývajících.
SvP ví, že toho nikdy nedosáhne. Stejně jako nebude 100% lidí věřit v Boha. Stejně jako nepřestane 100% podnikatelů/majitelů/investorů věřit, že jedinou spásu lidstva (a hlavně jejich) je neustálý růst, zisk a úspěch.
Budeme snad proto bourat Vatikán? Vždyť víra není také efektivní. Studie prokazující odpad lidí od víry jsou přeci tak vypovídající. Budeme proto do práce chodit s kalkulačkami, pravítky a váhami, abychom mohli prokázat (svoji) efektivitu?
Myslím, že ne. Lidé nechtějí bourat Vatikán. Nechtějí svůj život měřit pravítky, vážit na kila, nebo vyťukávat na kalkulačkách. Lidé jsou lidé. Stále. I když třeba zrovna pracují.
Nejsem Svědek Jehovův. Ani nejezdím do Vatikánu na bohoslužby Benedikta XIV. Nechci aby firmy, například proto, že nejsou efektivní, krachovaly. Nechci, aby se svět proměnil v chaos těch, kteří netuší, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nejsem prodavačem Herbalife.
Po dvaceti letech praxe v komerční sféře mi ale principy SvP připadají, jako jeden z chybějících dílků skládačky, které tak s oblibou říkám život. Možná ne tak efektivní. Někdy třeba i bolestný. Ale pro mě důležitý.
Nepřestanu číst web navolnenoze.cz. Nepřestanou mě zajímat názory Roberta Vlacha a ostatních autorů tohoto zajímavého serveru. A věřím, že mi Robert i jeho kolegové odpustí, když s nimi budu někdy polemizovat, a někdy třeba i nesouhlasit. I to je svoboda, které si tak vážím.
PS:
Názory uvedené ve výše uvedeném zamyšlení neopírám o žádné zdroje, studie ani publikace. Jedná se pouze o můj vlastní názor na principy SvP, o které se již několik měsíců zajímám, a které se snažím s (tu větším, tu menším) úspěchem aplikovat v mém týmu. Nepovažuji se ani za „ortodoxního“ zastánce SvP. Jen jsem měl potřebu vyjádřit svůj názor na článek, který mě zaujal. FaceBook účet nemám a na blogu navolnenoze.cz jsem prostor pro komentáře nenašel. Svoji potřebu vyjádřit se jsem proto zvolil způsobem, který mne baví ze všeho nejvíc. Článkem na svém blogu.
GTD není projektový management
….aneb, Nebojme se projektů
Můj otec byl zedník. Vynikající zedník. Alespoň, podle těch společných víkendů, na které si nevzpomínám, podle těch domů, které jiným postavil a mě ukazoval, a podle té spousty známých, kteří stále něco potřebovali, tak usuzuji.
Vzpomínám si jak pokaždé, když u nás někdo zazvonil, aby nám tátu zase na víkend odvedl, zazněla po chvíli z předsíně ta známá otázka: „A projekt, projekt máte?“
Našlo se sice i pár takových, kteří, jako tenkrát já, slyšeli to slovo poprvé, většina ale většinou souhlasně přikyvovala: „Ano, projekt máme.“
V té době, co by šestiletý synek, jsem slovo projekt slyšel poprvé. Od táty i ve škole jsem se naučil, že projekty jsou ty spousty papírů, pokreslené spoustou čar, s kulatým červeným razítkem na každém z nich, a „Staví se podle nich dům.“
Projekty dělají projektanti. Učili jsme se my dříve narození.
Doba se změnila. Projektanti nepřestali být projektanty. Projekty nepřestaly být hromadami papírů, kterým rozuměli někteří projektanti, můj táta a někteří zedníci. Projektem je dnes již vlastně cokoliv. Chcete stavět dům? Máte projekt! Sice zatím bez projektu, ale máte záměr. Takže máte projekt.
Chcete udělat projektové školení projektového managementu? OK. Máte projekt.
A i když třeba zrovna projekt nemáte, můžete mít alespoň projektové řízení, projektový přístup, projektové plánování, projektové školství… a dost možná i projektové myšlení.
I v GTD si slovo projekt našlo své místo. Co má více jak jeden krok, je projekt, dozvíme se trochu zjednodušeně shrnutou poučku z knihy Davida Allena. Z jeho bible o GTD. Vytvořme si svůj první seznam projektů.
Myslím, že pro ty z nás, kteří ještě donedávna považovali za projekt jen tu velkou složku od projektanta, a najednou si mají vytvořit svůj první seznam projektů, začnou mít trochu strach. „Mám řídit svoje projekty? Ty tlusté stohy papírů s čárami a červeným razítkem? To není nic pro mě. Přeci nejsem projektový manažer.”
GTD není projektový management. I když by si to možná někteří přáli. GTD není skříň plná složek s čárami a kulatými razítky.
GTD z lidí nedělá projektové manažery.
GTD je způsob, jak mít své projekty (své záměry) pod kontrolou. Není to návod, jak projekty realizovat. Neudělá tu práci za nás. Je to postup, který nám řekne co děláme, i co, a to hlavně, neděláme. Je to svět, ve kterém záleží pouze na nás, jestli své projekty proměníme v tlusté složky s červeným razítkem.
Nebojme se GTD. Nebojme se projektů. Nesnažme se projekt rozplánovat do nejmenších detailů. Nechtějme se stát zedníky, kteří postaví celý dům. Jen se vždy zeptejme sami sebe: „Jaký je další krok?“ A na ten se soustřeďme.
Nedělejme z GTD projektový management. Systém, kterého se budeme bát. Systém, který kreslí spoustu čar a dává razítka. Nedělejme z našich projektů tlusté složky v tlustých skříních. Dovolme si ten luxus, zvolit si vždy jen další krok.
Když mluvím o GTD s lidmi, kteří z něho zatím znají jen tu zkratku, případně se v knize Mít vše hotovo nedostali ani za známou „stou“ stranu, většinou reagují stejně. „Bojím se, že nebudu dělat nic jiného, jenom GTD. Bojím se, že pro všechno to plánování mi už nezbude čas na to, co mám dělat. Bojím se, že nebudu mít čas mít čas!“
A mě napadlo: „Proč?“ Proč by měla metoda, jejíž posláním je šetřit lidem čas, a která šetří čas i mně, lidi o čas okrádat? Proč mají lidé dojem, že pro samé GTD nebudou mít ani čas mít čas? Možná je to proto, že se bojí. Proto, že si myslí, že GTD je vytváření dlouhých seznamů, dlouho dopředu. Proto, že si myslí, že GTD staví domy.
Podívejme se na své GTD seznamy. Stavíme podle nich domy? Jsou to přesné čáry s červenými razítky? Pokud ano, nedivme se, že ti, kteří zatím domy stavět nechtějí, své projekty nemají.
Ať už v GTD, nebo jinde. Co je složité, je složité. Co je jednoduché, je jednoduché. Nechme složité projekty projektovým manažerům a složitým projektovým editorům. Vytvořme si systém, ve kterém budou naše projekty jednoduché, čisté a bez razítek.
Nepřemýšlejme, kolik kroků má (mít) projekt. Vždy se jen zeptejme sami sebe: „Jaký je ten další…?“
Dejme se do práce! I to je GTD.
Můj táta byl zedník. Projekt pro něho byla jen tlustá složka se spoustou papírů, pokreslená spoustou čar, podle které stavěl lidem jejich sny. Ale i on věděl, že aby mohl lidem jejich sen postavit, musí vždy vědět, jaký bude další krok. Děkuju Ti, tati. Moc mi chybíš.
Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.3
…princip pánských toalet
Stejně jako v předchozích měsících, i poslední březnové úterý jsem se (letos již potřetí) vypravil do pražského HUBu na Smíchově, na pořadí třetí Setkávání ke svobodě.
Z prvního i druhého setkání jsem na tomto blogu napsal (řekněme) krátké reportáže, které byly převážně o tom kdo, kde, kdy a jak, protentokrát jsem se ale rozhodl zaměřit svůj příspěvek trochu jinak.
Ne tak reportážně – technicky, ale spíše analyticky (omlouvám se za to slovo), s důrazem na jednu konkrétní událost (respektive její obsah), která mne v to poslední březnové úterý trochu posadila do židle – přednášku Tomáše Hajzlera o prvních pěti principech Svobody v práci.
To, že je Svoboda v práci postavena na principech, které tuto filozofii definují a charakterizují, to jsem, stejně jako asi naprostá většina těch, kteří čtou web peoplecomm.cz nebo blog Tomáše Hajzlera, věděl, nicméně jednoduše, na příkladech a vtipnou formou vysvětleným svobodným principům svobodné práce se pouhé čtení jen těžko vyrovná.
Uvedený večer bylo na programu prvních pět – Smysl & vize, Dialog & naslouchání, Fair play & důstojnost, Transparentnost a Zodpovědnost.
Smysl & vize
Ne náhodou je tento princip na prvním místě seznamu. Pokud nevím proč dělám to, co dělám, pokud nemám jasnou vizi toho, co moje činnost přináší (mně i okolnímu světu), těžko se pohnu dál.
Co mě na přednášce Tomáše v souvislosti s tímto principem zaujalo byla myšlenka, že vizi nejde vymyslet. Vizi lze pouze najít – objevit. Přičemž znamením toho, že byla vize nalezena, je magnetismus, kterým naše vize oplývá.
Nejprve možná přitahuje jen nás, pokud ale vydržíme, a pokud má ten správný magnetismus, začne přitahovat i okolní svět. Ostatně, pro příklady nemusí člověk chodit daleko.
Osobně jsem svoji vizi zatím úplně neobjevil. Bylo to asi tím, že jsem se jí dosud snažil vymyslet, vymodelovat – vytvořit.
Dialog & naslouchání
Naslouchání je dovednost. Vést dialog je umění. Přemýšlím, kolik lidí s těmito vlastnosti v mém okolí znám, a kolik jich pracuje na pozicích, kde je mohou využít k utváření svobodného pracovního prostředí.
Stejně jako asi pro většinu lidí, i pro mně je naslouchat někomu, kdo mluví mým jazykem, diskutovat s někým, kdo zastává můj názor velmi příjemné, nicméně naslouchání a dialog to není.
Princip dialogu a naslouchání z pohledu Svobody v práci je právě o těch, kteří mluví jiným jazykem, je právě o těch, kteří mají jiný názor. Jen ten, kdo dokáže slyšet hlas druhé strany, a třeba jej i posléze přijmout za svůj, jen ten princip dialogu a naslouchání pochopil.
Fair play & důstojnost
Všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Standardní projev fair play a důstojnosti v hierarchicky řízených společnostech.
Ve svobodné firmě jsou všichni partneři. Všichni na jedné lodi, která nepluje jen s polovinou záchranných člunů jako Titanic.
Ve svobodné firmě, jakkoli je to možná pro dnešní svět těžké, se lidé nedělí na lidi první, druhé, čtvrté…třinácté kategorie.
Transparentnost
Každý jsme na svět přišel tak, jak nás Pán Bůh stvořil. Nahý, bez odznaků, bez znalosti řeči, ze tmy. To jen postupem doby nám systém začal nabízet lákadla v podobě moci, peněz a tajemství. Přestali jsme být dětmi, nazí a bez odznaků.
Začali jsme mít tajemství, schovávat se. Začali jsme mít rádi systém, ve kterém je tak jednoduché vystavovat obrazy.
Svobodná společnost není galerie bezejmenných autorů.
Zodpovědnost
Být svobodný je fajn. Člověk si může dělat co chce, jít kam chce, říkat co chce…
Tak jednoduché to ale není. Nic z toho, co se nám (některým) na svobodném přístupu v práci tak líbí by nefungovalo, pokud by naše svoboda nebyla postavena na zodpovědnosti. Na páteři svobody.
Na schopnosti být pro okolí důvěryhodný a spolehlivý. Na schopnosti odpovídat za své konání.
Dělat co mě napadne, chodit kam mě napadne, říkat co mě napadne? OK. Pokud se ale někdo rozhodne padnout, a nebo jen prostě klopýtne, měl bych být připraven to zařídit tak, aby nedopadl až na zem.
Tak. To bylo mých pár postřehů k prvním pěti principům svobody v práci, které byly na třetím setkávání ke svobodě určujícím tématem závěrečného Marketplace. Závěrečného tržiště nápadů nás všech, kteří jsme se ten den v HUBu na Smíchově sešli, abychom pochopili, v čem tkví princip pánských záchodů.
Pokud i vás zajímá, jak sázka na lidskou přirozenost ušetřila 80% práce a starostí uklízečkám na letišti v Amsterdamu, jak je možné vytvářet ostrůvky svobody i v takových mološích, jakým je například ČSOB, nebo třeba jak souvisí svobodný svět práce s vytvářením svobodného software, podívejte se na videa z přednášek.
Na třetím setkání nás nebylo tolik, jako na tom prvním. Ani tolik, jako na tom druhém. A uvidíme, kolik nás vydrží do toho čtvrtého. Ale o tom zase někdy příště…