Procházím

FeaturePics-Desert-Sunset-135557-2217780

Pustinou stínů v temnotě kráčím,
loudám se.
O pozornost králů prosím,
těch,
kteří s mým osudem už roky hry hrají.

Kteří se smějí mně pokaždé,
když procházím bosý.

Domlouvám hrdosti,
lákám ji na koláč,
prodávat slzy své lítosti,
dávno jsem nad všemi boháči
největší boháč.

Pustinu stínů znovu jsem navštívil,
tam,
kde chrámy své moudrosti,
pomník mé pyšnosti,
už stavět jsem neslíbil.

Pomalu chodím tmou
jak kdybych neznal se,
mlčky proklínám všechny dny marnosti
kdy selhal jsem před sebou,
kdy nedbal své slabosti.

Proč otázek tolik znám, když odpověď nečekám?
Jak kdybych prospal den,
jak kdyby jen černá noc
byla mým živým snem.

Jen procházím…

30. Říjen 2015 by Josef Jasanský
Categories: poezie(?) | Leave a comment

Zastavárna proviněných

Zastav se na chvíli a postůj,
ty,
jež hříchy své mladosti,
teď vykoupit máš.

Snad možná s přáním své věčnosti,
pohledem skrytým pod polštář,
cítíš svou vinu,
jak hlavou na oltář.

Neboj se stínů,
přijmi vděk jejich moudrosti.
Ponech svá trápení,
za trochu milosti,
za pár grošů radosti.

Svědomí prodej,
štěstí si kup,
máš přec co nabídnout,
vždyť tolik neřesti…

Smlouvej jen chvíli,
poznej svou cenu,
pak znovu se zroď.
Čistý a připraven.

Vždyť toliko hříchů čeká tě!
Nezbaven.

23. prosince 2014 by Josef Jasanský
Categories: poezie(?) | Leave a comment

Klopýtavá láska

Klopýtla o mě láska.
Jen nakoukla.
Zeptala se jak se mám a zase šla.
Jak zapomenutý známý, který najednou uprostřed ulice stál.

Myslel jsem, že pro mě zemřela,
že už jen teenegerům romance zpívá.
Kde se tak najednou vzala,
ptal jsem se v té chvíli.

Prý tu vždy byla,
vždy psala moje osudy.
Prý mocná je, a velká.
Jen věřit prý přestal jsem,
jen chodil prý roky jinudy.

Uvěřil jsem jí málem.
Ucítil její krásu i moc.
Pak ale znovu stín obavy,
věrný sluha mé všednosti,
přeměnil letní den na zimní.

Bolí a pálí,
ten pocit uvnitř z nás,
pohříchu trousí sladké lži.
Je silný,
nebude mít slitování.
Snad dokud budu živ.

Potkal jsem lásku.
Jen na chvíli.
Jen okamžik křídel motýlích.

22. prosince 2014 by Josef Jasanský
Categories: poezie(?) | Leave a comment

Samota

Ozvěny samoty v nás,
tiše zní.
A prosí.

Líbí se náhodným pocestným,
s tváří vrásek i bolestí, psaných perem osudů.
Jen jeden pohled, jen vzpomínka…
Vědí.

Mlčky se plíží ulicemi,
nahlíží tajně do komůrek, a zpívají.
„Sbohem“ utrousí, a jdou dál.
Nečekají.

Spasen ať ten, kdos prozřel z nás.
Spasen bez výjimky.
Vítězný prapor v rukou nos, a chval.
Milence osamělých krás.

Temnotu prosil jsem o odpuštění,
co nelze slíbit slíbil jsem.
Však obelhat se nedá. Nepromíjí.
Jen pláštěm stínů skryje pohled svůj a zvolá:
„Vítej, můj milý!“

Ozvěny samoty v nás, promlouvají.
A plynou.

Na brány srdcí tlučou bez přestání,
slyšet být chtějí.
Neutichnou.
Nemohou ani, leč konce neznají.

Postávám s touhou přestat stát.
Marně žádám radosti nových dní.
Jen bílá řeka slz k mým nohám vylila se z břehů,
jen zbytky výčitek rozostří na dohled cíl.
Cesta zarůstá už travou. Nezelenou.

Přikrčen v koutku, zvedám se hlavou vztyčenou.
Nezlomen.
Pokořen pouze. Omámen.
Však znovu připraven.

Samotě vstříc nevrátit se již.
A přesto zůstat.
Sám.

22. prosince 2014 by Josef Jasanský
Categories: poezie(?) | Leave a comment

Možná ten příběh začíná. A možná končí…

klice

Dnes jsem si převzal klíče. Od nového bytu. Zítra se (pře)stěhuji. Příběh končí. A možná začíná. Takhle jsem to přece chtěl, ne? A nebo ne? Jasně, že nechtěl. Ale protože nechci to, co je, musím začít chtít to, co jsem nechtěl. Složitý? Divný? No jasně, že jo… Sám se v tom nevyznám.

Příběh končí. Teda vlastně začal končit. Vlastně/možná už skončil dávno. Ani nevím, jak je to dlouho. On hlavně neměl ani nikdy začít. Budeme se zdpovídat. Máme z čeho.

Byli jsme mladí, hloupí, ne-zodpovědní. Netušili jsme, jaký hřích pácháme. Ne na nás. Na těch, kteří přišli po nás. Z nás. K nám. Za nic nemohou. Neptali jsme se, jestli chtějí. Nikdo se neptal, jestli nechtějí. Museli chtít. A na začátku možná chtěli. Ó, to byly časy. Kdysi.

Převzal jsem si dnes klíče. Zítra bych se měl přestěhovat. Nechce se mi. I chce. Je to peklo. Vím, že to musím udělat, že není (jiná) cesta. Ale bojím se. Zítřka, až potáhnu tu velkou krabici ze schodů a potká mě soused. Zítřka, až potáhnu tu velkou krabici do schodů. A potká mě soused. Očima se budou ptát, možná divit, možná usmívat. Nebo nadávat. Oba ale budou vědět, že něco je jinak…

A co teprve za týden. Co se stane během týdne? Přežiju? Musím. Proč bych nepřežil. Přežil jsem do teď, přežiju i po teď. Jsou nás přece miliardy, kteří přežívají. Někteří ne. Aniž by tušili. Aniž by chtěli.

Není mi dobře. Nemoc to není. Ani hlad. Ani žízeň. Teplo mi není ani chlad zde neobchází. Něco mi ale je. Něco mě tahá za rukáv, šeptá, nabádá. Je malý. Tak malý, že není vidět. Nechce být viděn. Chce být slyšen!

Jsme to já, když jsem před lety přicházel domů, tam domů, kde jsem doma říkal tak rád. Jsem to já, když jsem před lety v prstech žmoulajíce proslzený kapesník s hanbou dospělých sděloval, že už jsem chlap. Jsem to já, ten malý, vystrašený kluk, který právě padá na dno potoka, jež zvládnout nemohl. Jsem to já. Bohužel. Ó to byly časy. Kdysi.

Příběh končí. Nový začíná. Vynasnažím se, aby neskončil. Je mi to líto a jsem za to rád. Jen ten, kdo prožil, může mi říct: „Jsi tu, abys přežil“.

25. Červenec 2014 by Josef Jasanský
Categories: o čem přemýšlím?, o mně | 3 comments

← Older posts