A odpusť nám viny našich viníků…

vinici

Když jsem byl kluk, většinu času se o mě a sestru starala naše babička. Byla to malá dáma se zářivě bílými vlasy, nepěstěnými zuby a černými rýhami na rukou, očitými svědky celoživotní dřiny, kterou jedinou znala.

Vzpomínám si na její šátky s kýčovitě květinovými vzory, kterými své šediny každé ráno schovávala před světem i špínou vesnického života, který tak milovala. A který také jediný znala.

Babička byla velmi zbožná. Každý večer, dříve než ulehla načerpat nové síly do dalšího dne očekávané práce, poklekla na bolavá kolena před skromný oltář s fotkou dědy, kterého si její Bůh vzal dříve, než spolu mohli zestárnout, a soustředěně, jakoby tiše, se modlila.

Je to již dlouho, co se babička vydala za dědou. Snad se vyplnilo její přání a dívají na nás dnes spolu, jak mi vždycky slibovala. Vzpomínám na ni, i když si již jen stěží vybavuji detaily její tváře. Čas je doktor milosrdných…

Ještě dnes bych ale odříkal třeba celý otčenáš, který mi neustálým opakováním, měli jsme se sestrou pokoj hned vedle toho babiččina, utkvěl v paměti.
A jedna jeho část se mi před pár dny vybavila skoro doslovně…

…a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Začíná být už trochu zábavné neustále poslouchat jak nejjednodušší, nejúčinnější, a mnohdy jediné možné řešení všech nesnází, proher a problémů, je přesvědčit sebe i ostatní, že za to mohou „ti druzí”. Naši viníci.

A mnohdy jsou to konkrétní osoby, žádné neurčité abstraktní bytosti, nebo třeba strýčkové příhody či tetičky smůly. Jsou to prý konkrétní lidé, strůjci našich nezdarů, a jejich konkrétní skutky, které nám neumožní zúročit naše vytrvalé snahy.

Někdy možná jo. Výjimky určitě jsou. Přijde mi ale, že to jsou jen a pouze ty, které potvrzují pravidlo. Pravidlo, že to, co se nám děje, na co si stěžujeme a co nám brání v cestě vpřed, jsem jen a pouze my sami.

Dnes a denně slýchám, jak ten či onen může za tohle nebo tamto (špatné), jak bychom se měli skvěle, kdyby to tamti nedělali tak blbě, jak by byl svět skvělý, kdyby byl schopen ocenit, jak skvělí jsme my.

I já si to kdysi myslel. I já se ještě dnes přistihnu, jak nejdříve hledám svého viníka tam někde venku, aniž bych ho nejdříve hledal tam někde uvnitř.

Sice mě tyto příběhy vcelku baví, na druhou stranu mně z nich ale i trochu mrazí. Každý den vidím a slyším, jak někdo, kdo není ochoten ani schopen přijmout plnou odpovědnost za své jednání, chování a výsledky, hledá a nachází ty, kteří za to mohou.

Každý den čtu hodnocení těch druhých, jednostranné rozsudky bez obhájců, poměřování vlastní (ne)schopnosti s těmi, kteří se provinili jen tím, že (ne)dosáhli toho, čeho jiní (ne)dosáhli.

Každý den jsem svědkem alibizmu, výmluv, stěžování a poukazování na to špatné těch ostatních, každý den (mnohdy marně) zdolávám schody nedůvěry, postavené na falešných základech pseudo-sebereflexe.

A je to škoda. Dokud budeme neustále na někoho ukazovat, odvolávat se na vliv a výsledky druhých, dokud budeme jen čekat a spoléhat, moc se nezmění. Nepohneme se vpřed.

Proto, odpusťme našim viníkům. Nebo ještě lépe, přestaňme je hledat. Zkusme se raději zaměřit na sebe, na to, zda to nejsme náhodou jen a pouze my, ti naši viníci. Potom si odpusťme, přijměme odpovědnost a rozhodněme co uděláme, abychom byli příště zase o něco lepší.

Je to těžší. Je to delší. Je to ale fér. Vůči sobě určitě.

Svět nebude nikdy takový, jaký bychom si ho přáli. Hlavně proto, protože si ho každý přejeme tak trochu jiný. Neměl by to ale být důvod ani způsob v něm (ne)žít.

27. října 2013 by Josef Jasanský
Categories: o čem přemýšlím? | Tags: , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem A odpusť nám viny našich viníků…