Boj za svobodu? Proč ne-svobodou?

man_on_the_moon

V posledních několika týdnech sleduji, tu intenzivnější, tu třeba jen v náznacích, diplomatickým slovníkem řečeno výměnu názorů mezi propagátory Svobody v práci (SvP) a jejich, odpůrci by asi nebyl ten správný výraz, použiji tedy, opět diplomaticky, ne-příznivci.

V myšlence (pro Česko asi ne úplně šťastně nazvané) Svoboda v práci jsem kdysi našel pár věcí, které mi připadaly moudré, efektivní a použitelné. A musím říct, že po více jak roce snahy prakticky aplikovat tyto principy ve svém týmu mi jako moudré, efektivní a použitelné připadají stále.

Mimochodem, byl to rok, ve kterém můj tým dosáhl zatím nejlepších výsledků. Již čtvrtý měsíc ale probíhá rok nový, takže zpět do přítomnosti. Minulé úspěchy jsou jen minulé úspěchy…

Před pár dny mě k tomuto tématu napadlo pár myšlenek, které mi dávaly smysl, rozhodl jsem se proto i já přidat to své polínko. Možná do ohně.

Dokážete si to představit?

Kdo by nechtěl být (také v práci) svobodný? Že nevíte přesně, co si pod tím představit? Představte si pod tím co jen chcete …a jste svobodní(?). A to je (možná) ten problém.

Věříte, že Neil Armstrong byl první člověk, který přistál na měsíci? Dokážete si to představit? V roce 1969? Existují přece teorie, že to celé byla jen teorie. Ale do kosmu se dnes létá, nebo ne?

U nás ve firmě vyrábíme plechové skříně. Nic světoborného, prostě kovový nábytek. Abychom ale mohli jakýkoliv výrobek uvést na trh, potřebujeme celý tým konstruktérů, kteří nedělají nic jiného, než že se celé dny a týdny snaží vymyslet (jen) plechovou skříň. Tak složité to jednoduché pro nás je. Děláme dobré skříně.

Vesmírná loď? Jak to proboha dokážou? Postavit raketu! Ale oni tam létají…

Nechci a nebudu zde soudit, zda má pravdu ten, nebo onen. Na sdělování pravd mám jistý názor, co mi ale v poslední době vrtá hlavou stále více je proč. Proč by mělo něco, co se tváří tak bohulibě, přívětivě a lidsky, lidi rozdělovat? Proč se vytváří tábory, hledají se rozdíly? Někdy i trochu komicky.

Svoboda vs. lidství (v práci)

Základní myšlenka SvP, alespoň ta, kterou já za základní považuji, je Jak to v práci nastavit, aby to v ní lidi bavilo, byli v ní spokojeni a chodili do ní rádi. Bavilo, spokojeni, měli rádi(?).

Kdo by nechtěl, aby ho to, co dělá, bavilo? Kdo by nechtěl být s výsledky své práce spokojený? Kdo by chtěl chodit do práce nerad? Třeba se někdo najde, vše má svoji výjimku potvrzující pravidlo, ale obecně, na takové myšlence přece nic (špatného) není. Nebo ano? Znovu opakuji – bavilo, spokojeni, měli rádi.

Nevím, možná jsem to špatně pochopil, ale kde je v té větě napsané – dej výpověď, staň se freelancerem, dělej si co chceš a jak chceš? Kde je v té větě napsané nedodržuj pravidla, nebuď odpovědný?

To jednotné číslo je tam záměrně. Pokud si neuvědomím svoji vlastní hodnotu a osobnost, bude pro mě třeba problém uvědomit si, že svoji hodnotu i osobnost mají i všichni ostatní.

Začněme u sebe. Malými krůčky. Jednoduše.

Pro začátek bude klidně stačit, když se k sobě (nejen v práci) budeme chovat jako lidi. Když v sobě začneme hledat lidství. Zlehka. Třeba tím, že každé ráno všechny příjemně pozdravíme. Bez očekávání, bez negativního pocitu z toho, že jsme na svůj pozdrav nedostali odpověď. To nic nestojí.

Nebo třeba tím, že začneme lidem kolem sebe o trochu více věřit, že jim svěříme o trochu více zodpovědnosti, že od nich budeme očekávat trochu více samostatnosti.

Ano, možná budou dělat i více chyb. Kolik z nás ale pracuje v dětském kardiocentru nebo Temelíně?

Přestaňme hledat důvody, existují i způsoby

Nehledejme hned příčiny a důkazy toho, proč nejsme svobodní, proč nepracujeme ve svobodné firmě, proč si nemůžeme zvolit svůj plat. Proč se nám děje to či ono. Nemějme špatný pocit z toho, že jsme zaměstnanci, když jsme někde četli, že jenom freelanceři mohou být šťastní. My zaměstnaní, buďme v klidu. Být zaměstnaný není choroba.

I freelanceři mají své postupy, procesy a normy. Říká se jim vydělávání peněz, flow a spokojený zákazník.

Pokusme se objevit hodnotu a smysl v tom, co děláme právě teď, čím se aktuálně zabýváme, bez ohledu na to, do jaké míry naše práce, i firma, ve které pracujeme, splňují kritéria svobody. Zkusme si uvědomit naši roli i přínos v procesu, kterému říkáme zaměstnání. Zkusme si uvědomit sami sebe. Třeba se pak začneme cítit (nejen v práci) mnohem svobodnější, i když si budeme muset zítra ráno v šest zase odpíchnout.

Upřímně, tomu, co se v poslední době děje kolem tématu SvP, Tomáše Hajzlera, a vůbec kolem toho všeho, se zas až tak nedivím. Jakoby se začal trochu přehřívat motor té pily, na kterou se tlačí. Mně sice z neznámého důvodu, obzvlášť když jsem Tomáše měl tu možnost i čest poznat osobně (já si tu svobodu i práci dopřál, potkat se s Tomášem face-to-face) a vím, že je to člověk moudrý a vzdělaný. Určitě ne blázen.

Ale třeba je to tak správné. Třeba je dobré, rvát se za svou pravdu, zvyšovat tlak a zvětšovat kalibr. Nevím. Když nic jiného, věřím Tomášovi, že to, v co věří, sám žije. A za to ho respektuji. I když s ním v některých věcech (také) nesouhlasím.

Chápu proto, že brání svoji hodnotu. Každý by měl. A že je to marketing? A co (dnes) není? I tento článek je (můj) marketing. Nicméně…

„Kdo zůstává v klidu, ovládá situaci…“

Říkává Jarda Homolka, pro mě jeden z nejpragmatičtějších a zároveň nejinspirativnějších lidí, které znám. A já souhlasím. Sám na sobě jsem si již x-krát odzkoušel, že v afektu člověk většinou prohrává. Kolikrát hlavně sám se sebou.

Tak nebo tak, ať už patříte mezi příznivce nebo ne-příznivce myšlenek SvP, zkusme se k sobě chovat jako lidi. Není přece důvod, jen proto, že někdo jiný má opačný názor, začít si z něho dělat legraci ve chvíli, kdy dojdou věcné argumenty. Ať už se hlásíme k jedné nebo druhé straně barikády, kterou, mám ten dojem, jsme začali stavět.

 

21. dubna 2013 by Josef Jasanský
Categories: svoboda v práci | Tags: , | 1 comment

One Comment

  1. Pingback: Svobo-hodná realita | 21 slov…