Být, či nebýt (online)?

…aneb Co mi dal i vzal internet.

Živě si ještě vzpomínám na ten říjnový den roku 1998, kdy jsem se po několikaminutovém pípání 56kB modemu mé čtyřistaosmdesátšestky poprvé připojil k internetu. Bylo pozdní odpoledne. Prsty jsem měl unavené z několikanásobných pokusů o instalaci nedávno vydaného balíčku Internet online od Českého Telecomu, hlavu plnou obav z rychle plynoucího času připojení, který, pokud bych se nechal hodně unést, mohl znamenat lehce neuvěřitelný účet od stejné společnosti.

Byl jsem však na sebe pyšný. K internetu jsem se připojil sám, dle návodu na zadní straně přebalu instalačního CD, který jsem si pro jistotu nechal ještě třikrát zopakovat pracovníkem, jehož telefonní číslo stálo na tom samém přebalu hned pod tím samým návodem, ale, byl jsem online. Celých dvanáct minut, než mi navázané připojení spadlo.

Od té doby už „poutíkalo hodně vody”, jak by řekla moje babička, kdyby tu ještě byla, a pár věcí, nejen způsob, jak se připojit k internetu, se za ty roky změnilo. Český Telecom už není ani Telecom ani český, moje čtyřistaosmdesátšestka, stejně jako jejích několik následovnic, odpočívá někde na recyklišti datových dějin a způsob, jak se připojit k internetu je dnes jednodušší, než si vyčistit zuby. Na starosti o to, jak dlouho jsem online a kolik mě to bude stát, si už ani nevzpomínám, kdy jsem zapomněl.

Dnes jsem prostě online online.

Přemýšlím o tom, jak se můj život s internetem za těch čtrnáct let změnil. Jak se najednou z věci, která byla tajemná, drahá a fascinující zároveň, stala každodenní běžnost, hraničící se závislostí až posedlostí. Kdo není online, jakoby nebyl. Na internetu je všechno. Internet je všechno. Mým třetím nejpoužívanějším slovem se stala „synchronizace”.

Internet, hlavně v posledním roce a půl mi hodně dal. Dal mi poznat vášeň, kterou jsem našel v psaní, dal mi poznat lidi (osobně či virtuálně), kteří mne dnes a denně inspirují, dal mi pohled i vhled, který jsem ani netušil, že tam někde uvnitř mě existuje.

Internet mi pomohl snížit váhu i krevní tlak, nutí mě se vzdělávat, učit se a hledat. Staví přede mne nové vzrušující projekty i výzvy, které mohu uskutečnit i realizovat klidně z pohodlí našeho obýváku, nebo, pokud bych nebyl takový srab, odkudkoli na světě.

Naučil mě vzdát se válení na gauči u televize, odnaučil mě nicnedělání a lelkování, můj negativní pohled na svět nahradil internet hledáním pocitu spokojenosti se sebou samým, hledáním příležitostí dávat, bez ruky natažené k jistotě brát.

Ne však všechno zlato třpytiti možné.

Internet není jen přítel na telefonu, který nezištně dává, aniž by nezištně bral. I internet si umí vybírat svoji daň, pokud mu to dovolíme. Pokud si nedáme pozor, a necháme se zmást.

Cítím, jak mi internet bere schopnost nebýt online, jak mi bere schopnost vnímat svět bez internetu. Nutí mě být ve střehu a na stráži, nutí mě opakovat opakované, vstávat na povel, číst na povel, psát na povel…

Mám obavu, jestli mi internet nezkresluje už tak pokřivenou realitu vnímání sebe i okolí, jestli s ním nemizí ten pocit svobody světa bez závazků, pocit radosti z nenutnosti. Cítím, že internet si začíná brát více, než jsem možná ochoten dát, než jsem možná schopen obětovat. Co dělat? Jak se bránit? Jak být online a přitom nebýt tak sám, ztracený ve vlastním prostoru jedniček a nul?

Jak se vrátit k připojení na dvanáct minut?

Možná je to paradox, možná dobrý nápad, ale i na internetu je dnes možné najít návody, jak na internetu nebýt. Jak být offline. Také jsem jich pár (zatím neúspěšně) vyzkoušel. Něco mi ale říká, že můj „problém“ není ve stavu (online/offline), v tom být, či nebýt.

Můj pes je možná zakopaný v mé neschopnosti nepodlehnout, nereagovat na každý impulz, zprávu, informaci nebo nápad. Třeba je to jen má digitální imunita, která, stejně jako ta lidská, začíná s věkem oslabovat.

Ať tak nebo tak, loučit se s přáteli s rozsvíceným iPhonem v ruce asi není nejlepší způsob, jak říct ahoj, rád jsem Tě viděl, a zas někdy…

Co bude za dalších čtrnáct let? Bude (tu)to ještě internet? A budeme ho používat tak, jako dnes? Budeme se k němu připojovat tak, jako dnes? Bude nám pomáhat i škodit zároveň, jako dnes? Netuším. A je to v zásadě i jedno. Jde jen o mě. Jak se  internetu ubráním, a jak internet ubráním přede mnou.

09. září 2012 by Josef Jasanský
Categories: o čem přemýšlím? | Tags: , | 6 komentářů

Comments (6)

  1. Internet je hrozné lákadlo, to je pravda. Trávím na něm víc a víc času a v podstatě začínám mít stejné pocity jako vy. Ale musí existovat pomoc. Já třeba vezmu psa, mp3, mobil nechám doma a vyrazím do lesa. Na vyčištění hlavy ideální. 😉
    Co bude za dalších čtrnáct let? Docela se bojím si to představit. 😀

    • Děkuji za komentář, Markéto,
      musím přiznat, že v lese jsem už nebyl …také ani nepamatuji;) Vlastně naposledy, když jsem měl také ještě psa (přesněji fenku jménem Ketty), a je to (bohužel) už také docela dávno:(
      Přesně jak píšete, chce to najít si něco na „vyčištění hlavy“, můj problém je, že jsem (asi) i to čištění hlavy svěřil na nějakou dobu internetu …a teď mám pocit, že to nebyl úplně nejlepší nápad;)

      Ještě jednou díky, a užívejte! (bez internetu)
      JJ

  2. Ahoj Pepo,

    zcela překvapivě občas řeším podobný problém… A nejlepší feedback, že bych měl být chvíli offline, mi dá vždycky přítelkyně. I když ne přímo, ale poznám to na ní 🙂

    • Ahoj Kubo, díky za koment. Trochu mě pobavilo to „zcela překvapivě….“:), nicméně souhlasím, stejně jako od jiných závislostí, někdy je nejlépe hledat podporu u svých blízkých;)
      ..přeju Ti ať nepodlehneš! (internetu, přítelkyni samozřejmě ano)
      JJ

  3. Super článek, jeden z nejpřínosnějších za dnešek. S tou 486DX2 66MHz 8MB RAM a modemem jsem si prožil to samé. Je to opravdu na zamyšlení a jsem moc zvědav, jak to bude dál. Díky Pepo

    • Díky za koment, Lůďo. Potěšil:) Je to otázka, kam se to posune za dalších 14 let. Říkám si ale, že zatím nedělám nic moc proti tomu, aby to bylo lepší;)
      Sice se toho slova trochu bojím, ale myslím, že už si mohu říkat „závislý“:(