Kradou pondělní rána úsměv?

Již nějakou dobu sleduji lidi kolem sebe. V práci (tam hlavně), na ulici, v supermarketu. Dívám se do jejich tváří a snažím se z těch “obrazů” něco vyčíst.  Ve tvářích lidí je možné vidět hodně věcí. Co mne ale při mém “pozorování” zaujalo asi nejvíce je to, jak málo se lidé usmívají. Zřejmě si teď většina z vás říká: “Tak to si objevil Ameriku!”.

Nemám v úmyslu objevovat Ameriku. Mě zajímá: „Proč?“. Proč se lidé (hlavně v práci) neusmívají? A myslím, že za to mohou pondělní rána.

Pondělní ráno zná asi každý. Pondělní ráno je něco, co nám vzalo víkend. Pondělním ránem končí to, co jsme chtěli/mohli dělat, a začíná to, co nechceme/musíme dělat. Když se v pondělí ráno podívám do tváří mých kolegů, jako bych četl: “Je pondělí ráno. Bohužel.”

Pondělní ráno je nejhorší. Úterý, středa, čtvrtek…..to už jsou jen dny, které nás posouvají k novému víkendu. Pondělky nám víkend berou. Co jsme prožili/dělali o víkendu, to si pamatujeme dlouho (někdy na vždy), co jsme dělali v práci v pondělí obvykle nevíme už v úterý ráno. Čím to?

Odpověď je asi právě v tom propastném rozdílu mezi můžu/chci a nechci/musím. To co nás baví, na co se těšíme, z čeho máme radost, to na našich tvářích vytváří úsměv. Pokud najdeme způsob, jak dělat i v týdnu to, co nás baví, z čeho máme radost, na co se můžeme těšit, pondělní rána nám přestanou vadit. Pondělní rána nám přestanou krást víkend.

Pracuji na pozici, která se (i když já tento výraz nemám moc rád) dá považovat za manažerskou. A baví mě o své práci přemýšlet. Pořád si kladu otázku, co je vlastně “moje práce”. Jaká je moje role v mé roli. Proč dělám to, co dělám. Co od toho očekávám. A dlouhou dobu jsem se ujišťoval v tom, že moje práce je podávat výkon. Že moje práce je “dávat příklad” jak být výkonný (naivně sem se domníval, že pokud budu výkonný já, bude výkonný i můj tým). Že moje práce je vytvářet dojem. Že moje práce je “neselhat”.

………také jsem se kdysi v pondělí ráno neusmíval

Pak jsem, někdy na konci léta, narazil na blog Tomáše Hajzlera, na jeho blog o Svobodě v práci. Do toho jsem zrovna dočítal knihu od Setha Godina “Nepostradatelní”. Tehdy mi to ještě né-úplně došlo, ale začal jsem mít najednou pocit, že Svoboda v práci a zmíněná kniha do sebe “nějak” zapadají. …..a najednou jsem v jasných barvách začínal vidět, jak jsem se celou tu dobu hrozně mýlil.

Moje práce není vytvářet dojem, moje práce není podávat výkon. Moje práce je naučit (své) lidi v pondělí ráno se usmívat. Pokud se mi podaří, aby se lidé kolem mě v pondělí ráno usmívali, teprve pak odvádím “dobrou práci”.

10. prosince 2011 by Josef Jasanský
Categories: svoboda v práci | Tags: | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kradou pondělní rána úsměv?