Myšlenkové mapy …i jedna ruka tleskat může

S myšlenkovými mapami jsem se poprvé setkal v roce 2004, když jsem si pořídil své první ADK. Prohlížel jsem si tehdy novotou vonící formuláře svého vysněného diáře, když mě zaujaly bílé listy s divnou bublinou uprostřed. Žádné linky, sloupce ani datumy, jen čistá bílá stránka, a ta divná bublina.

Ti, kteří mě znají, vědí, že velkým přítelem příbalových letáků ani návodů nejsem. Většinou se snažím na vše přijít známou metodou pokus omyl i přesto, že počet omylů obvykle přesáhne počet pokusů, tentokrát ale, snad kvůli té purpuře na plotně, snad kvůli té bublině, zvítězila moje zvědavost nad mojí pohodlností a přinutila mě prolistovat tenkou knížečku s názvem Průvodce uživatele ADK, přiloženou k mému vánočnímu dárku.

Vybaven základními vědomostmi ve stylu: „myšlenkové mapy jsou způsob jak myslet (jinak)“ jsem se tedy jal začít vytvářet své první mapy, své první pokusy začít jinak myslet. Hezky pomalu, potichu a jednoduše, k mé smůle ale, bohužel, pouze a jen podle návodu z průvodce.

Podobně jako u většiny věcí v životě, i v případě mých začátků s myšlenkovými mapami se potvrdilo, že pokud člověk nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, co ho zaujalo, a co by se rád naučil, nestane se z něho během pár dnů odborník, i když je bytostně přesvědčen o opaku. Po pár pokusech, pár prázdných větvích i vytrhaných listech jsem celou záležitost uzavřel s tím, že já zřejmě nebudu pro myšlenkové mapy ten správný myšlenkový typ.

Čas šel dál. Své pokusy promítat své myšlenky do předtištěných bublin jsem s opakujícími se výsledky ještě několikrát zopakoval, většinou neúspěšně, dokud nepřišlo jaro 2011 a s ním mé rozhodnutí vstoupit do světa Apple a GTD.

Asi jako každý, komu se poštěstilo nahlédnout pod pokličku Mac OS, iOS a App Store, začal jsem i já hledat způsob, jak své nové hračky maximálně využít. Nebylo pro mne proto žádným překvapením, když po nákupu BusyCalu pro mé schůzky a porady, Thingsu pro mé projekty a úkoly, a po vystřízlivění z opojení zvaného synchronizace, našlo mé ADK nový domov v nejspodnější zásuvce mého pracovního stolu.

Při tom všem hledání, objevování a získávání nových aplikací, které mě měly ještě více vzdálit od mého kdysi tak milovaného diáře, jsem narazil i na aplikaci MindNode Pro, která mi začala ty bílé listy s bublinou uprostřed nápadně připomínat. Zvědavost opět zvítězila a po chvíli na mém displeji zasvítila, tentokrát už ne tak divná, bublina uprostřed bílé plochy. Na pocit kompletnosti mého workflow systému ihned poté, co jsem rozklikl první větev mé první elektronické myšlenkové mapy, si vzpomínám dodnes. Odpočívej v pokoji mé milované ADK.

Vybaven (ne)znalostmi a (ne)zkušenostmi ze svých ADK začátků, začali postupně na mých displejích vyrůstat barevně myslící pavouci, počtem svých noh i podnoh připomínající spíše zmutované stonožky než obraz mých mozkových pochodů. Je pravda, že stonožka dokáže svých sto nožek kontrolovat a koordinovat naprosto přesně a precizně, u mých nových map jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že ta moje si někde dala pár panáků navíc.

Elektronické myšlenkové mapy mají totiž jednu (ne)výhodu. Nemají okraje, jako ty v diářích. Přidáte-li k této vlastnosti ještě neznalost základních principů a pravidel pro jejich tvorbu, může se vám (stejně jako mně) stát, že vaše mapy nebudou potřebovat lepší a dokonalejší aplikaci z App Store, ale alkoholmetr.

Nedbaje rizik i následků hrozícího alkoholismu, nechal jsem své mapy spokojeně žít životem nezávislým. Bez pravidel, bez kontroly, mnohdy sám jako pořadatel i účastník bujarých oslav v jedné osobě. Netušil jsem, o co přicházím.

Pak, dnes to už vím, tenkrát jsem si to ale ještě neuvědomil, se udála jedna ze dvou zásadních věcí, které měly navždy změnit můj pohled nejen na smysl a přínos myšlenkových map. Vznikl projekt videkástů Bistro Digital, ve kterém Petr Mára s Jardou Homolkou diskutují nad životními přístupy k metodám, formám a nástrojům sebeorganizace.

V jednom z dílů ukázal Jarda Homolka ručně vytvářené myšlenkové mapy ve svých sešitech a mluvil o tom, jak má myšlenkové mapy rád, jak mu pomáhají překonávat překážky, rozhodovat, připravovat projekty a upozornil současně, že oproti mapám elektronickým umožňují ty ručně kreslené mnohem lepší zapojení obou mozkových hemisfér.

Pohled na Jardovy kreslené mapy mě velice zaujal a já začal přemýšlet o tom, jak opět začít přemýšlet (jinak). Jak začít myšlenkové mapy malovat, namísto doplňovat do kolonek, jak začít uklízet prázdné láhve, namísto nalévat další panáky.

Druhým momentem, který mé mapy snad definitivně vyvedl z deliria, byla událost zvaná Mexpo, na které jsem jako dárek za brzkou registraci dostal dvě knihy, z nichž jedna nesla název Myšlenkové mapy a kterou prý napsal nějaký pan Buzan. Kniha, kterou jsem si měl nadělit k Vánocům už před osmi lety, společně s mým ADK.

Knihu Tonyho Buzana, jak on sám říká, zakladatele metody myšlenkových map, jsem přečetl snad jedním dechem, nepočítám-li přestávky, ve kterých jsem kreslil vlastní mapy inspirované právě přečtenou částí textu. Po dočtení poslední stránky, a pohledu na několik během četby ručně vytvořených map, jsem měl pocit, jako bych právě objevil Ameriku. Znáte to, staré známé americké „WOW“.

To, o čem jsem si myslel, že už léta používám, a proto to znám a ovládám, se najednou teprve teď učím. Teprve teď začínám chápat, o čem to ten Jarda vlastně mluvil, když mluvil o nějakých hemisférách, když mluvil o klidu, asociacích a inspiraci.

Teprve teď mi je jasné, proč se z mých map málem stali alkoholici, proč jsem jen doplňoval kolonky. Já netvořil. A tvorba, tvorba jsou myšlenkové mapy především. Je to proces promítání obrazů mozku na bílý papír před námi, je to projekce propojení i těch nejvzdálenějších koutů, ukrytých tam někde v naší hlavě.

Přemýšlíme v obrazech. Neustále. Nepřemýšlíme v písmenkách, číslech nebo kolonkách. Jen v obrazech. Obrazy tvoří naši mysl, jen obrazy mohou naši mysl probudit a nastartovat tu energii, kterou cítím vždy, když začnu kreslit novou mapu.

Stačí jen dodržovat několik zásad a principů, které jsou v knize dobře popsány, jako například vždy doplnit pouze jedno slovo na jednu větev, pro mě asi jedna ze zásadních, a nechat mozek, ať sám své obrazy do pera posílá. On to totiž, především kvůli své přirozené tendenci doplňovat, dělá velmi rád.

Myšlenkové mapy jsem začal používat takřka na vše. Na poznámky, na zápisy z porad i z jednání, a hlavně, na přemýšlení. Kontext @promyslet, který tvoří jeden z pilířů mého OmniFocusu, by se mohl klidně přejmenovat na @mindmap. Promyšlení nového nápadu, záměru, nebo projektu si už dnes, po několika týdnech ve společnosti mých sešitů plných „stromečků“, jak vtipně nazývá moje výtvory má drahá polovička, už ani nedokážu představit.

Pokud s myšlenkovými mapami nepracujete, vřele vám doporučuji začít. Pokud svoje mapy tvoříte na počítači, zkuste je začít kreslit na papír. Netrapte se tím, že kreslit neumíte. Ani já to neumím, o to vůbec nejde. Jde, alespoň na začátku, hlavně o ten pocit, který se po pár ručně vytvořených mapách dostaví, a který, pokud na tom budete jako já, vás prostě dostane.

Sežeňte si knížku Tonyho Buzana, podrobně ji nastudujte, zkoušejte praktická cvičení v ní obsažená a uvidíte. Také jsem si kdysi myslel, že nejsem správný myšlenkový typ pro myšlenkové mapy, ale mýlil jsem se. Dovolte mozku myslet v obrazech, o to ostatní se už postará sám.

 

01. listopadu 2012 by Josef Jasanský
Categories: GTD, o mně, recenze | Tags: , , | 8 komentářů

Comments (8)

  1. Opět moc pěkný článek. Diky za něj.

  2. Knihu jsem zatím nečetl a to byla zřejmě chyba, hned, jak se dostanu do knihovny, to napravím 🙂 Ve spoustě problémů jsem se poznal a poslední dobou jsem na myšlenkové mapy spíše zanevřel, zkusím to napravit.

    Moje mapy byly buď moc složité a nevyznal jsem se v nich (nikdy jsem si nezvykl na zvýrazňování barvami a podobně), nebo naopak tak jednoduché, že jsem je mohl kdykoli vytvořit „z fleku“ znovu.

    Každopádně díky za článek 🙂 Olda

    • Díky za komentář, Oldo. Koukám, že nejsem sám, kdo to s mapami nevzal na začátku za úplně správný konec;). Věřím, že knížka podpoří Tvůj návrat k MM a otevře Ti nové horizonty jejich tvorby.
      JJ

  3. Pepo,

    Díky moc za skvělý článek, který, jak jinak, opět inspiruje. Je to přesně jako s začátky GTD, kdy mnozí používají, ale základ nemají.

    Svoje putování s myšlenkovými mapami vidím podobně a myslím, že je pravý čas na další krok – přečíst si knížku od pana Buzana.

    Pavel

    • Zdravím Tě, Pavle, díky moc za Tvůj komentář i pochvalu – potěšila, jak jinak:). Věřím, že Tě knížka bude inspirovat minimálně jako mě.

      PS: jo, a s tím GTD máš pravdu – nebyl jsem kdysi výjimka, a ni dnes se ještě necítím za 100% fundovaného

      Ještě jednou díky, JJ

  4. Bezva, jsem hrozně rád, že tě Jarda takto nalákal a teď jsi „mezi námi“. Lidi mapám stále nedůvěřují, tím spíš těm, které by měli vytvořit sami (ruka, hlava a jedem).

    Super článek, ze života, tak to mám rád.

    • Díky za koment, Dane. Jo jo, ručně vytvářené mapy jsem si hodně oblíbil:) Bohužel teď mám na několik týdnů pravou ruku nepoužitelnou – zranění, a na psaní/kreslení levou jsem víc než levej;)
      Naštěstí jsou tu ještě ty elektronické nástroje pro MM, ty lze jednou rukou (i levou) dělat relativně jednoduše, tak aspoň nevypadnu z tempa;)
      JJ