Neobsluhoval jsem anglického krále, byl jsem na Kurzu tvůrčího psaní

„Sedum!” zněla mi v uších nedávná reklama na Kiu Ceed, ve které mírně extravagantní módní návrhář trochu rozčileně oznamuje, jak dlouhou mají Korejci záruku na auta.

Sedm z deseti milionů. Já, lektor, a 5 spisovatelek, pomyslel jsem si, když jsem uplynulý upršený víkend vstoupil do Malé učebny Literární akademie v Praze. Jsem jediný chlap, který se přihlásil. Jediný, který chce umět psát. Nebo možná jediný, který to ještě neumí, dělal jsem si samou nervozitou legraci sám ze sebe.

Jsem zde, na Kurzu tvůrčího psaní u René Nekudy, naučím se ve svých čtyřiceti psát! Těším se už od ledna, co jsem poslal přihlášku, a teď je to tady. Co na tom, že jediný s chromozomy XY na naší straně katedry. Čekají mě přece dva dny o tom, co je to psaní, jak psát a nepsat. WOW!

Řekni mi co čteš a já Ti řeknu jakým jsi člověkem!

„Kdo chce hodně psát, měl by hodně číst,“ znělo nevyřčeno učebnou, a já si začal uvědomovat, že už tu nejsem jen jediný chlap. Teď jsem tu i jediný, kdo v životě nečetl žádný román, jediný, komu výčet slavných děl z domácích knihoven sousedících účastnic zněl jako slovník cizích slov.

Myšlenku vyprávět příhody Čuka a Geka, které jsem si rychle vybavil z povinné četby na základní škole jsem se snažil rychle zapudit. Nebudu přeci hned na úvod ukazovat všechny trumfy, už tak si tu připadám jak vysvlečený do naha. Marně. Já to opravdu řekl?! Kde jsou proboha dveře?

Zůstal jsem. Kamenná tvář jedné z dam mi sice jakoby naznačovala něco ve smyslu – zase jeden, co si myslí, že je vtipnej – ale mně to vtipné přišlo, a ostatní se (až na lektora) smáli, tak proč neprolomit ledy…

„70% lidí chce napsat knihu,“ sděluje nám s jemnou dávkou ironického úsměvu v hlase náš mladý lektor René.

„Říkají to studie. Sice americké, ale platí i pro Evropu,“ doplňuje.

Je to dobré, nezbláznil jsem se, je nás 70%.

„A jen pouhá 3% se psaním dokáže uživit,“ říká René i stejná studie, která mi před chvílí udělala takovou radost.

No nic mami, spisovatele ze mě asi mít nebudeš. Ještě že jsem ti o mém pražském výletu nic neřekl.

„Začátky a konce, takový je podtitul našeho kurzu,“ směřujeme René k meritu našeho usazení se na ne příliš pohodlných židlích a vysvětluje, že dnes se zaměříme na ty začátky. Uf, to nemluvil o mně, to už začala výuka? Ulevilo se mi. Málem jsem už začal znovu hledat ten otvor ve zdi.

„První věta rozhodne o tom, jestli bude čtenář číst váš text dál,“ dozvídáme se.

„Uděláme si (první) malé cvičení.“

„Cvičení?!” Řval jsem bez vydání hlásky.

„Jaké cvičení?“ Osmělil jsem se, tentokrát už tak, aby všichni slyšeli.

„Jednoduché. Napíšete první věty ke třem různým příběhům, pak je přečtete nahlas a ostatní je budou hodnotit.“

„Včetně mě,“ odvětil opět s trochou ironie milý mladý René.

Jak moc jsem v té chvíli chtěl patřit k těm 30% Američanů i Evropanů asi nemusím popisovat. Na vysvětlenou jen doplním, že horko, které mne polilo, nebyl důsledek právě zavřeného okna jednou z účastnic.

Napsal jsem a přečetl tři první věty třech prvních příběhů v mém životě, ve kterých jsem se jal použít všechny před pár minutami získané (zaručené) atributy dobrých prvních vět. Dokonce jsem byl první, kdo položil pomyslné pero. Ale.

Tentokrát se nikdo nesmál. Teda myslím. Sympatickou slečnu za mnou, ze které se později vyklubala skoro hotová spisovatelka, jsem vzhledem k mému natočení zády neviděl, a řekl bych, že ani neslyšel. Tuším ale, že ani ona se za břicho nepopadala.

Mé úvodní věty ani neměly být vtipné, proč by se měl taky někdo smát, napadlo mě. Kéž by se raději smáli. Krátké ticho a nechápavé pohledy mluvily za vše – to nebyly věty, které by nutily čtenáře číst dál, shodli (jsme) se všichni.

„Minimálně ta první by se dala napsat líp.“ Uzavřel mé trápení René.

Potrefená husa nekejhá

Chvíli trvalo, než byly napsány, přečteny a vyslechnuty všechny první věty i jejich hodnocení, ne však dlouho dostatečně. Jen co jsem se přestával cítit jako ten nejhorší psavec na světě, zaznělo do ticha druhé, ještě krutější zadání.

„Tentokrát již kompletní úvod.“

Navázal na můj propadák v prvním kole René.

„A hned dva. Jeden popisný, druhý dialogový.“ Doplnil s výrazem vítěze.

Zeptat se v té chvíli jaký je v nich rozdíl mi připadalo ještě více troufalé, než můj Čuk a Gek, doufal jsem proto tajně, že stejnou otázku vysloví někdo jiný z přítomných.

U slečny za mnou jsem to samozřejmě neočekával, ani u Reného, který se v té chvíli tvářil, jakoby již přemýšlel, čím mě dostane příště, ale zřejmě můj prosebný pohled, nebo tajemný hlas mého podvědomí Reného přesvědčili. Smiloval se nade mnou. Aha, už je mi to jasné, ujišťoval jsem se.

Že mi moc nejde psát texty dle zadání jsem o sobě věděl už z dřívějška, dnes jsem však dostal možnost ověřit si tuto teorii i v reálné praxi. To mi opravdu nejde. Trápím se tím.

Po patnácti minutovém hledání nejen sám sebe a tichých prosbách, aby někdo už konečně otevřel okno – to je takové teplo jenom mně? – byly na světě. Moje první kompletní úvody povídek, které jsem netušil, jak by měly pokračovat. Jeden popisný, druhý dialogový. Teď to ještě přečíst.

Tentokrát se smích dostavil. Dobré znamení. Ten dialogový měl být vtipný. Uf, aspoň něco. Tak ještě jak se vám to líbilo, milé dámy – spisovatelky?. Líbilo! WOW! Mami, možná ti ještě zavolám.

„A název?“

Vybízel mě René s rozpoznatelně klidným úsměvem na tváři.

„Potrefená Husa nekejhá.“ Vyhrkl jsem skoro bez přemýšlení.

Opět smích.

Tohle šlo. Čeká mě ale ještě zítřek. Kurz je na dva dny. Toto bylo (prý) jen zahřívací kolo. A ještě také domácí úkol…

„Jasně, vždyť jsme ve škole.“

Přikyvoval jsem přitrouble, jakoby mi někdo z mého věku odmazal tu nulu na konci, ale nejapné výraz čtyřletého předškoláka mi dlouho nevydržel.

„Připravte si do zítřka názvy děl, které jste četli, a které vás zaujaly.“

Zaznělo opět učebnou jakoby naschvál.

A je to tu zase! Tady mi už povinná četba ze základky bude asi těžko něco platná.

„To mi (Renda) dělá schválně!“

Mumlal sem si pro sebe, když jsem balil iPad do tašky.

„Existuje přeci Google.“

Přistálo mi v uších doporučení od lavice za mnou. Chytrému napověz, hloupého nakopni, pomyslel jsem si a ucítil lehkou bolest pod kolenem. On mě snad někdo slyšel, napadlo mě, když jsem si reflexivně sáhl za pravé koleno.

S hlasitým „Tak zase zítra!“ jsem se vydal tam, kam jsme měl sto chutí zamířit už před pár hodinami. Ke dveřím.

„Druhý den bude pro některé z vás náročnější.“

Přivítal nás trochu zaskočené druhý den ráno náš milý pan učitel při svém příchodu.

Je neděle. Z MHD v Praze se už pomalu stává moje záliba, nebyl proto problém přešlapovat před budovou, za příjemného rozhovoru se sympatickou spisovatelkou ze zadní lavice, už patnáct minut před začátkem. Zkoušel jsem si vybavit jak vypadá obličej, když se člověk těší. Marně. No nic, zvládl jsem to včera, zvládnu i dnes. Které že to bylo patro?

Na domácí úkol jsem se nevykašlal. Sice jsem nakonec použil název knihy, na jejíž plakát jsem celou dobu civěl v metru – „Paranoidní pijavice“ od Jany Jiráskové a nakonec exceloval názvem knihy, která ještě neexistuje – kterou teprve napíšu, ale úkol jsem zřejmě splnil. Maminka by měla radost.

„Konec dobrý, všechno dobré!“ velí nám René i dějiny.

Nenápadně jsem si natočil iPad tak, abych viděl, kolik nám zbývá do toho dnešního a představil si v duchu všechna ta cvičení, která mi budou mé těšení se na konec ještě celý příští týden připomínat.

Nejlepší spisovatelé (prý) radí, že nejlepší konce jsou konce bez konce. Zpozorněl jsem. To jako že sem budu muset ještě jednou? A pak znovu a znovu? To jako že po dnešku nebudu spisovatel?

Ne, to se týká opravdových spisovatelů, říkal mi pohled postarší dámy po pravé straně, když jsem na toto téma hodil zase nějakou tu rádoby vtipnou hlášku.

„My ostatní se budeme držet osvědčeného,“ sekundoval jí René.

„Uzavřenost, dramatičnost, stručnost jsou konce, které fungují,“ upozornil René při pozvednutí očí od svých ručně psaných poznámek.

Zamyslel jsem se, kolik uzavřených, dramatických a stručných konců jsem už v životě čet. Aha, já vlastně žádné. Jsem samé ucho!

„Napište krátkou novinovou zprávu o tom, jak člověk v metru sáhne do kapsy, a vytáhne hada. Dejte si záležet, hlavně na titulku!“

Cože?! Skoro jsem zakřičel v reakci na teplo v zátylku, které mi silně připomnělo to horko že včerejška. Co má had v kapse společného s konci? To je spíše můj konec, napadlo mě při již asi šestém pohledu na vstupní dveře místnosti, ze kterých jsem chtěl utéct už včera.

Myslím, že to by asi bylo docela uzavřené, dramatické a stručné. Vstát, otevřít, zavřít. Co je na tom.

Nic. Otevřené konce nejsou zase tak špatné, zůstávám a píšu svoji první novinovou zprávu se svým prvním titulkem. Had v kapse? Jak velký had se vejde do kapsy? No, v Blesku klidně dvoumetrový, a nikdo neříkal, že bulvár se psát nesmí. Vymyslel jsem proto nový druh hada, který jistě neznají ani na Discovery Channel – Mladý severoamerický hroznýš červený. Doufám, že tohle mluvčí pražské ZOO nikdy číst nebude!

Filla nemá skořápku

Doplnit úvod a hlavně konec k peripetii (také jsem to slovo slyšel poprvé) povídky o Olinovi a jeho milé, kterak se obraz za dvanáct milionů rozhodli ukrást, mi nejdříve trochu vyrazilo dech. Zvlášť, když jsem jejich kriminální peripetii četl a nechápal už asi podesáté. Pak mě napadlo, že Olin by mohl být klidně debil a začal ťukat do své beztlačítkové klávesnice.

Dopadlo to dobře. Nejlépe ne, to jsem ani nečekal, ale úvody máme přece „zmáklý“ už od včerejška a ten závěr si o to přece říkal sám – Olin byl debil. Konečně dnes první smích. Už jsem si říkal, jestli na mě ta nepohodlná postel v nepohodlné ubytovně Hostel nezanechala nějaké tvůrčí jizvy. Vypadá to, že ne. I René se usmívá.

Název prodává – konečně slovo, kterému rozumím

Názvy mám rád. Jdou mi. Tedy alespoň si to myslím. A říkali to i všichni z kurzu, včetně Renka i spisovatelky. Ta si dokonce jeden (můj) název poznamenala s prosbou, jestli jej může v budoucnu použít.

„No jistěěě!“ Vybavil se mi Miroslav Donutil ve filmu Tankový prapor.

Následující cvičení jsem si proto docela užíval. Vymyslet úplně jiné (lepší) názvy dílům, kterým se snad lepší názvy vymyslet ani nedají jsem v té chvíli považoval za výzvu. Musí být přeci něco, čím dokážu, že jsem jen „nejel kolem“. Můj cit pro názvy mě nezklamal. Opět smích. A dokonce za jeden i pochvala. Pod čím já mám tu mamku v telefonu?

Jen s tou Proměnou od Kafky jsem měl trochu problém. On se těžko vymýšlí jiný název něčemu, co jsem nikdy neviděl, natož četl. Z omylu, že se jedná o Proměnu od Chipa a Dana Heathových, mého aktuálně rozečteného ne-románu, mě opět vyvedl pohotový lektor René, podávajíce mi úvodních několik odstavců z knihy Proměna od spisovatele Franze Kafky. Jak věděl, že jsem to nikdy nečetl? Jasně, vždyť on tu byl včera také.

Do OmniFocusu jsem si v té chvíli poznamenal: „Přečíst aspoň Franze Kafku, vždyť je to ostuda!”

Jen doufám, že neskončí v seznamu Někdy/Možná.

Osmnáct lístečků román nedělá

Na lavici před sebou mám vlastnoručně natrhané a popsané lístečky s předem definovanými postavami, situacemi a zápletkami. Prý je to kompozice mého (prvního) románu.

Netušil jsem, že napsat román je tak jednoduché. Natrhám pár lístečků, popíšu, pěkně srovnám. Bohužel, tak jednoduché to opravdu není. Pro mě, ani pro Renka, rozhodně.

„Teď půlku lístečků vyřaďte,“ odhalil nám René svoji, dnes určitě ne poslední lišárnu.

„A třetinu jich přemístěte,“ přidal hned druhou.

„Stačí už jen otočit, a mám pexeso,“ snažil sem se být zase vtipný.

Naštěstí mě nikdo neslyšel, uklidňoval jsem se, když jsem marně čekal na dámský smích.

Dal jsem tak maximálně název.

„Bůh bude asi opravdu ženou,“ přečetl jsem potichu a nahlas název svého románu, když mě René vyzval podělit se o úvod mé prvotiny s ostatním dámským publikem.

„Hezký název, na to už jsme si tento víkend zvykli – názvy Vám jdou.”

„A co úvod?“ nenechal na mně René nit suchou.

„Narodil jsem se!“ zvolal jsem snad proto, že jsem si spletl dramatičnost úvodu s dramatičností konce.

„Vím, není to nic moc, ale já to dopíšu,“ sliboval jsem. (Někdy/Možná)

Román asi nikdy nenapíšu. Ani jsem to neměl v plánu. Ani napsat, ani se to naučit. V tomto mě Kurz tvůrčího psaní ujistil takřka s jistotou. Knížku jednou napsat chci, že by to byl ale román? Ten nechám raději spisovatelce za mnou – ona je fakt dobrá!

Poslední psaný i čtený (a pokud možno vtipný) text se slovem „záměr” na začátku i na konci, pocity a dojmy každého z nás i z kurzu, který právě končí, rozloučení „Neshledanou“ (pro mnohé spíše Sbohem, nemyslím si, že většinu přítomných ještě někdy uvidím), druhé sbalení iPadu do tašky o tomto víkendu, a hurá na metro.

Škoda, že nám při odchodu nezazvonili. Symboliky mám rád. A když už jsme byli dva dny v té škole…

Ale teď už konečně trochu vážně. Ať to nevypadá, že jsem byl dva dny Pražákem jen proto, abych si z toho potom dělal na blogu legraci. Přece jenom, psaní je (jak jsem měl možnost pochopit) vážná věc. Pro většinu mých dvoudenních spolužaček určitě. Hodilo by se proto i nějaké to vážné, stručné a dramatické slovo na závěr.

Pokud vás psaní baví, jako mě, a pokud ho milujete, jako já, určitě si nějaký ten kurz u René Nekudy dopřejte. Nebudete, jako já, litovat ani času, ani peněz. Otevřou se vám další dveře na cestě při hledání sama sebe.

Buď zjistíte, jako já, že psaní bude asi jen vašim koníčkem, a romány necháte opravdovým spisovatelům, nebo si potvrdíte, jako má patnáctiminutová přítelkyně ze zadní lavice, že z vás už vlastně spisovatel je, jen jste to potřebovali slyšet od někoho, jako je René Nekuda.

A věřte, že pokud se vám podaří ta druhá možnost, legraci si René určitě nedělá. Je to skvělý člověk, skvělý lektor a skvělý spisovatel…..

19. dubna 2012 by Josef Jasanský
Categories: o psaní | Tags: , | 19 komentářů

Comments (19)

  1. !WOW! Smekám, úžasné čtení a už se těším na Tvou knihu….v budoucnu:) Určitě ten dar psaní máš, za celou dobu čtení jsem ani na okamžik neuhnula pohledem jinam..hltavě jsem pokračovala dál a dál.

    • !WOW! Ještě nikdy mi do komentáře nikdo nenapsal „!WOW!” Moc děkuji. Věřím, že se mi jednou splní sen, a knížka spatří světlo světa ….když už (asi) patřím mezi těch 70% z nás :).
      Ještě jednou díky!

  2. Ahoj Pepo, nevím jak romány, ale tohle Ti jde dobře! Na článek jsem se těšil, dokonce mě donutil zapnout na iPhonu thettering. A to je co říct 🙂

    Jinak myslím, že přesně vím, jak ses cítil. Když jsem měl na vejšce počítačovou grafiku (programování a matika dohromady), zažíval jsem naprosto stejné pocity… 🙂 Ale nakonec jsem ze dveří taky neodešel, i když jsem nima byl málem vyhozen… Těším se na sobotu, ještě písnu podrobnosti.

    • Díky Jakube,
      když si představím, jaké jsem s Hotspotem zažíval, a někdy ještě zažívám, trápení a jásání, když mi třeba po pátém pokusu o připojení už konečně funguje jak má, a rozčílení, když se mi po několika minutách odpojí 😉 (myslím ale, že problémy přišly až s iOS 5), naprosto Tvému: „A to je co říct” rozumím, a současně, ze stejných důvodů, i velmi vážím.
      Díky moc!

      O tom vyhazování ze dveří si to v sobotu moc rád poslechnu :).
      JJ

  3. joóóó, na mě k*va dlouhý, ale uznávám, pobavil jsem se … upřímě musím říct, že při dlouhém načítání (děkuji pošto) jsem měl takový divný pocit … těšil jsem se 🙂

    • Každý komentář je živou vodou bloggerovou, a snad proto, že se známe už nějaký ten čas osobně, moc si komentáře, navíc takto pěkně napsaného, od Tebe vážím. Díky Stando.

      PS: doufám, že se dnes na restartu uvidíme;)

      JJ

  4. … mně už to přijde takový nějaký trapný pořád chválit, ale nemám na vybranou… 🙂 nechcete napsat taky něco průměrnýho a dopřát svým čtenářům oddych 🙂 …. jsem se málem při čtení udusila, jsem nějak zapomínala dýchat jak jsem byla napnutá, jak to bude pokračovat…. jo a…. co maminka???? 🙂

    • Mamince jsem raději neřekl nic:) Přiznávám bez mučení, že ty „vsuvky” s maminkou mají za úkol spíše text trochu oživit, než aby se zakládaly na pravdě – je jich tam takových víc;)
      Samozřejmě moc děkuji za další pochvalu – ty se čtou příjemně – a věřte nebo ne, nad průměrností svého psaní jsem se zamýšlel, a zamýšlím – i to byl jeden z důvodů, proč jsem se přihlásil na kurz, o kterém jsem před půl rokem ani netušil, že existuje.

      Měl jsem na kurzu možnost slyšet texty – od mé patnáctiminutové přítelkyně ze zadní lavice – ty byly teprve nadprůměrné!! V té chvíli jsem pochopil, že psaní je opravdu umění pro ty, kteří to umí, a velká zábava a koníček pro ty, jako například já…

      JJ

  5. Díky moc za zajímavou zpětnou vazbu! 😉

    • Já děkuji za možnost „to zažít“:) Věřím, že jsme se neviděli naposledy;)
      JJ

  6. Pingback: Rok blogerem | 21 slov…

  7. WoW, Wow, pane Jasanský, jsem mamka Reného a občas hledám, co se o něm kde píše a narazila jsem na Váš článek. Vy už podle mě spisovatel jste, protože jsem se tak dlouho od srdce nezasmála. Předčítala jsem to celé rodině a buďte ujištěn, že jsme se tu váleli smíchy všichni. Jen jsem trochu měla strach, jestli Vám to vůbec něco dalo, ale nakonec jsem se dočetla, že ano a věřte mi, že jako máma jsem na Rendu tedy pyšná. Jana

    • WOW,WOW,WOW, Jano, to jste mne velmi potěšila. Děkuji mnohokrát.

      Kurz mi opravdu něco dal. Jsem za to moc rád.
      Pyšná, pyšná na svého syna určitě buďte. I když jsem se snažil svůj mini-příběh o tom, jak ze mne spisovatel nebude napsat tak, aby čtenáře alespoň pobavil, poslední větu jsem myslel, a stále myslím, naprosto vážně.

      Pozdravujte Reného! A ještě jednou děkuji.

      Josef

  8. Hezký! Taky nás tam bylo SEDUM!, taky jeden chlap, René a pestré ženy.
    Hezky jste to popsal. Vedro bylo nám všem a neustále, protože venku křičela třicetsedmička, okno otevřený neotevřený.
    Tak pište dál!
    Zdravím, L.

  9. Jo a ty názvy vám opravdu jdou 🙂

    • Zdravím Vás, Lucie.
      Díky za komentáře, věřím, že jste si kurz užila, i když těch „sedmatřicet ve stínu“ musel být asi také zážitek. Proti tomu bylo mé „horko v zátylku“ jen procházkou spisovatelským sadem. Ale zvládli jste to, všech SEDUM!, takže super:)

      Když mi pošete link/zdroj něčeho od Vás, rád si přečtu!

      Pohodové dny,

      JJ

  10. Právě jsem taky dokončila jeden svůj pocit z toho vedra, Mrože a psaní, je to na mém osobním blogu – http://lucytha.blogspot.cz/2013/06/kurz-tvurciho-psani.html
    Užijte léto a ať máte dostatek múz!
    L.

  11. Děkuji za feedback, už jen to, že jste se dostal k přečtení mě těší! Tak ať máme víc chuti do toho psaní a neodkládáme tolik věcí na později. Díky, potěšil jste mne.
    Ať se daří!