Opilá kráska

foto_opila_krasa

Uprostřed věty se se zastavil. Pokusil se na chvíli zahledět do lesklých očí, mžourajících modrých očí, které kdysi tak miloval. Pokolikáté už. Pokolikáté ty stejné pocity, opakující se slova, jakoby nacvičené pohyby.

Alkoholem ovládané tělo se sesunulo do křesla. „Klidně to dopověz!“ vyzvala ho nepřítomným pohledem. „Dopověz, jak mě nenávidíš,“ slyšel ten přízvuk, který nelze odnaučit.

Ano, toto je chvíle, kdy ji skoro nenávidí. Nenávidí její pití, nenávidí ten odhadnutelný výraz tváře, který viní okolí, nenávidí tu lhostejnost, která boří nepostavené.

Marně vzpomíná, co chtěl říct. Co opakovat z toho, co bylo opakováno? Která slova, výčitky a nářky umí zapomínat? Tolik už bylo řečeno. Tolik opakováno. Po dobrém, po zlém. Pocitem i pohledem.

Podíval se vyzývavě na hodiny nad její hlavou. Jsou tři ráno. Tři hodiny od chvíle, kdy ho probudilo šramocení klíčů v zámku. Tři hodiny od chvíle, kdy pro něho skončil den.

Na chvíli si představil jak spí. Co kdyby se to vůbec nestalo? Co kdyby na to všechno zapomněl. Co kdyby jen popřál dobrou noc? Nedokáže to. Únava je silnější než jeho zlost, ale jak by mohl odejít. Miluje ji. Neodchází.

Vstal, a otevřel dveře do ložnice. „Jdeme spát?“ zeptal se a přál si zároveň. „Promluvíme si později,“ zašeptal a natáhl k ní ruku pokory.

Neumí jí pomoci. Neumí říct, co by chtěl. Co by říct měl. Nedokáže ji nenávidět. Nedokáže odejít. Prosil i Boha o pomoc. Prosil o sílu nebát se. Umí jen natáhnout ruku, pohladit a milovat.

„Promluvíme si,” utěšoval se při pokládání bezvládného těla na postel. Jeden rukáv, druhý rukáv. „Musíme si promluvit,” představoval si nový den, když rozepínal zip těsných riflí.

„Opilý člověk je skoro stejně těžký jako mrtvý,” blesklo mu hlavou, když ukrýval nahé tělo před zraky probuzené tmy. V zrcadle nad konferenčním stolkem uviděl stín zamračené tváře.

„To ne, ani nepomysli!” uslyšel jasný hlas z druhé strany vypouklého skla. Zastydeně sklopil oči. „To přece není řešení,”  snažil se svoji představu vymazat stejnou rychlostí, jakou ho napadla. Marně.

Budík, dosud tichý svědek noci, se přihlásil o slovo. Ucítil teplo ranního slunce, které nahlíželo do místnosti stejně nenápadně, jako zoufalství tváře v zrcadle. Svěžest nového dne vytlačila vínový opar nočního usínání, ne však chlad bez života. Chvíli přemýšlel a snažil se vybavit každý detail toho, co je tak lehké udělat, a tak těžké vyslovit.

„Třeba to byl jen sen,” přemlouval sám sebe, když se otáčel směrem k místu, kde před pár hodinami pokládal nehybné tělo. Naklonil se, jestli ucítí její dech. Blíž, ještě blíž. Skoro políbil její chladné rty. Nebyl to sen. Proboha!

Málem začal křičet o pomoc, když si uvědomil, že pomoci už není. Ani jí, ani jemu. Definice okamžiku byla tak definitivní. Jen tiše zíral a snažil se přemýšlet. Co teď?

Vstal. Vstříc ranním rituálům – kartáček, pasta, sprcha …obléknout a odejít. Utéct. „Proboha!“ tížilo ho ranní slunce, když vyšel ze dveří. „Co jsem to udělal?“ tížily ho pohledy kolemjdoucích, kteří netuší.

Podivil se, jak na sobě nedává nic znát. Stopy únavy té hrozné noci nevyprávěly příběh. Kolegové už znají jeho kruhy pod očima – neptají se. I když netuší. Kéž by se někdo zeptal. Chce vyprávět, svědčit, omlouvat se. Komu?

Vzpomínal na děsivý ranní pohled. Bezvládné tělo neživé krásy vypadalo v paprscích začínajícího léta tak klidně. Smířeně. Neprotestovalo. Nedívalo se vyčítavě směrem k budoucnosti. Vzpomínal na pohled svého řešení. Zasnil se…

„Lásko, vstávej, zaspali sme!“ uslyšel z prostoru nad dveřmi prázdné pracovny. „Vstávej, přijdeš pozdě do práce!“ zazněla mu v uších snad ozvěna minulosti. Rozhlížel se kolem sebe, ucítil vůni ranní rosy s buketem včerejšího vína. „Vstávej, je ráno!“ Uviděl jasnou tvář, kterou tak dobře znal. Tu, kterou ještě včera miloval.

Opatrně, s pocitem viny, strachu i přáním radosti zašeptal: „Ty žiješ, nebo sem umřel já?“ To přece nemohl být sen, napadlo ho. Nelze se probudit do snu. Zmatené pohledy člověka, který neví, zda sní život, který žije, nebo žije sen, který sní vyplnily krátké ticho jejich ložnice.

„Jo, máš pravdu, já vím, večer sem to zase přehnala, promiň.“ „Ale žijeme oba, vstávej.“ Pokusil se pohnout. Bál se, aby se znovu neprobudil. Bál se znovu snít. Zvuk sprchy, který se otevřenými dveřmi vedral do ránem probuzené místnosti byl pro něho důkazem reality. Žije. Byl to jen sen. Hrozný sen.

Hromádka dámského oblečení, válející se vedle postele připomínala noční šramocení opilých klíčů. Zvuk, který to málem všechno zavinil. Podíval se na zřetelný obraz tváře v zrcadle nad konferenčním stolkem.

„Jsou sny, které by se neměly snít, ani žít,“ řekl letmým pohledem ospalé kopii sama sebe a vydal se vstříc svým rutinám. Kartáček, pasta, sprcha …obléknout a odejít.

Nebude svůj ospalý příběh vyprávět ani kolemjdoucím, ani kolegům v práci, sliboval si, když ten den již podruhé vycházel do začínajícího léta jejich ulice. Co by měl vyprávět? Svůj příběh? Její příběh? Jejich příběh?

Jednomu člověku by to celé ale vyprávěl rád. Člověku, který ani netuší, že je hlavní postavou, podstatou i pointou děsivých snů opilých nocí začínajících ve tři ráno. Člověku, kterého nedokáže nemilovat. Jeho opilé krásce.

…ale co když je to všechno jen zase další sen…

 

17. června 2012 by Josef Jasanský
Categories: povídky | Tags: , | 1 comment

One Comment

  1. Apertpnaly this is what the esteemed Willis was talkin‘ ‚bout.