A odpusť nám viny našich viníků…

vinici

Když jsem byl kluk, většinu času se o mě a sestru starala naše babička. Byla to malá dáma se zářivě bílými vlasy, nepěstěnými zuby a černými rýhami na rukou, očitými svědky celoživotní dřiny, kterou jedinou znala.

Vzpomínám si na její šátky s kýčovitě květinovými vzory, kterými své šediny každé ráno schovávala před světem i špínou vesnického života, který tak milovala. A který také jediný znala.

Babička byla velmi zbožná. Každý večer, dříve než ulehla načerpat nové síly do dalšího dne očekávané práce, poklekla na bolavá kolena před skromný oltář s fotkou dědy, kterého si její Bůh vzal dříve, než spolu mohli zestárnout, a soustředěně, jakoby tiše, se modlila.

Je to již dlouho, co se babička vydala za dědou. Snad se vyplnilo její přání a dívají na nás dnes spolu, jak mi vždycky slibovala. Vzpomínám na ni, i když si již jen stěží vybavuji detaily její tváře. Čas je doktor milosrdných…

Ještě dnes bych ale odříkal třeba celý otčenáš, který mi neustálým opakováním, měli jsme se sestrou pokoj hned vedle toho babiččina, utkvěl v paměti.
A jedna jeho část se mi před pár dny vybavila skoro doslovně…

…a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Začíná být už trochu zábavné neustále poslouchat jak nejjednodušší, nejúčinnější, a mnohdy jediné možné řešení všech nesnází, proher a problémů, je přesvědčit sebe i ostatní, že za to mohou „ti druzí”. Naši viníci.

A mnohdy jsou to konkrétní osoby, žádné neurčité abstraktní bytosti, nebo třeba strýčkové příhody či tetičky smůly. Jsou to prý konkrétní lidé, strůjci našich nezdarů, a jejich konkrétní skutky, které nám neumožní zúročit naše vytrvalé snahy.

Někdy možná jo. Výjimky určitě jsou. Přijde mi ale, že to jsou jen a pouze ty, které potvrzují pravidlo. Pravidlo, že to, co se nám děje, na co si stěžujeme a co nám brání v cestě vpřed, jsem jen a pouze my sami.

Dnes a denně slýchám, jak ten či onen může za tohle nebo tamto (špatné), jak bychom se měli skvěle, kdyby to tamti nedělali tak blbě, jak by byl svět skvělý, kdyby byl schopen ocenit, jak skvělí jsme my.

I já si to kdysi myslel. I já se ještě dnes přistihnu, jak nejdříve hledám svého viníka tam někde venku, aniž bych ho nejdříve hledal tam někde uvnitř.

Sice mě tyto příběhy vcelku baví, na druhou stranu mně z nich ale i trochu mrazí. Každý den vidím a slyším, jak někdo, kdo není ochoten ani schopen přijmout plnou odpovědnost za své jednání, chování a výsledky, hledá a nachází ty, kteří za to mohou.

Každý den čtu hodnocení těch druhých, jednostranné rozsudky bez obhájců, poměřování vlastní (ne)schopnosti s těmi, kteří se provinili jen tím, že (ne)dosáhli toho, čeho jiní (ne)dosáhli.

Každý den jsem svědkem alibizmu, výmluv, stěžování a poukazování na to špatné těch ostatních, každý den (mnohdy marně) zdolávám schody nedůvěry, postavené na falešných základech pseudo-sebereflexe.

A je to škoda. Dokud budeme neustále na někoho ukazovat, odvolávat se na vliv a výsledky druhých, dokud budeme jen čekat a spoléhat, moc se nezmění. Nepohneme se vpřed.

Proto, odpusťme našim viníkům. Nebo ještě lépe, přestaňme je hledat. Zkusme se raději zaměřit na sebe, na to, zda to nejsme náhodou jen a pouze my, ti naši viníci. Potom si odpusťme, přijměme odpovědnost a rozhodněme co uděláme, abychom byli příště zase o něco lepší.

Je to těžší. Je to delší. Je to ale fér. Vůči sobě určitě.

Svět nebude nikdy takový, jaký bychom si ho přáli. Hlavně proto, protože si ho každý přejeme tak trochu jiný. Neměl by to ale být důvod ani způsob v něm (ne)žít.

27. října 2013 by Josef Jasanský
Categories: o čem přemýšlím? | Tags: , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem A odpusť nám viny našich viníků…

V mlze

 

Až jednou, v mlze, své kroky zastavím, obočí promnu a modlitbu utrousím, zavzpomínám.

Na sebe. Na tebe. Živote s mírou umírněný.

Budu se bát i holedbat, budu si povídat. Snít. Ztracené dny v tichosti postrádat.

Sílu hledat. I odvahu. Možná otácze proč se smát. Jen tak.

Až jednou v mlze, dálce všech bezmocných, příjde můj čas, předstoupím. S pokorou, vášní ztracených, s bídou beze dnů. Sám.

Budu se omlouvat. Budu chtít čekat. Na zázrak.

Přemýšlet budu, možná i minulost proklínat. Úplatek nabízet světu bez cudnosti. Nepřijde. Vím. Důvodu nebude.

Jen prázdný pohled zbytkům mé hrdosti.

Až jednou, v mlze, světlu se otočím, přiznám si vinu. Odpustím. A pomalu, v klidu, s milostí vykročím.

Continue Reading →

05. června 2013 by Josef Jasanský
Categories: poezie(?) | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem V mlze

Svobo-hodná realita

… aneb Jak jsem v práci dostal lekci od svobody v práci.

goodjob
Nedávno mi pracovní život uštědřil pěknou lekci. Vlastně několik lekcí současně, ale já je pro jednoduchost spojil v jednu velkou. Mají totiž společnou příčinu. Jsem (prý) hodný!

Pro slovo hodný existuje i jiné slovo, trochu vulgárnější, a možná výstižnější, protože se ale mám (alespoň zatím) alespoň trochu rád, zůstaňme raději u této verze, i když by mi asi více slušelo to slovo druhé. Na mentální masochizmus je ale vždycky dost času. Hřbitovy jsou prý plné hrdinů.

Navíc, rozhodl jsem se, že v mém případě již

hodnej neznamená blbej!

budu se proto tvářit, že tomu tak bylo i v minulosti. Mozek prý věří tomu, co mu vnutíme, tak proto.

Ti, kteří mne znají, čtou tento blog, nebo četli alespoň tento článek, možná tuší, že myšlenky tzv. Svobody v práci, tedy prostředí, kde je kladen důraz na individualitu jedince, jeho tvořivost a potenciál, mi nejsou cizí. Naopak.

V minulosti jsem se tyto principy rozhodl praktikovat ve vlastní (manažerské) praxi, protože jsem cítil, že právě ony jsou ta cesta, jak se stát lepším (manažerem). Jak se stát ostatním, bez rozdílu, přítelem. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byl to skvělý rok. Byl.

Možná to ale také znáte. Získáte konečně vysněnou věc, jste připraveni se díky ní stát lepším člověkem, jste nadšení, vidíte jen samá pozitiva. Návod k obsluze prolítnete rychleji než premiant kurzu rychločtení – vždyť to je přece jednoduché, hlavně co nejdříve začít používat. Hlavně být co nejdříve lepší.

A ono to funguje! Většinou. Otázka zda navždy.

Se svobodou v práci se mi bohužel stalo něco podobného. Nepřečetl jsem si pozorně návod, nepochopil přesně pokyny pro údržbu a servis, v nadšení a s touhou lepších zítřků jsem ze sebe začal den po dni dělat svobo-hodného (lepšího) manažera. Ano, byl jsem spokojený. A nejen já.

Nedošlo mi ale, že svobodný neznamená až tak úplně hodný. Nedošlo mi, že svoboda neznamená (stále) říkat ANO! Nedošlo mi, že brzy potkám někoho, kdo mi rychle vysvětlí, že návody se mají číst celé a pomalu, včetně příloh.

A co že jsem to vlastně udělal? Cože se to vlastně celé stalo? Bylo toho víc, a není mým záměrem zabíhat do detailů, sám se v tom ještě trochu motám, pokud bych měl ale své poznání z toho celého shrnout do pár bodů-ponaučení, zněly by možná nějak takto:

  • pokud budu hledat klíčového člověka pro svůj tým, ujištění „Není problém, to zvládnu!“ pro mne bude napříště něco jako oranžová na semaforu, po ní může naskočit už jenom červená
  • pokud pro mne bude ještě někdy hlavním kritériem výběru klíčového člověka čas, požádám šéfa, zda by nezvážil najít náhradu i za mě
  • můžeme se mít rádi, můžeme se na sebe smát, můžeme si dávat dárky k narozeninám, pokud si ale na otázku: „Jsme dohodnuti?“ odpovíme „Ano“, a výsledkem bude „Ne“, nejen že kamarádství (svoboda) v práci asi skončí, skončí zřejmě brzy i něco jiného
  • důvěru je možné si pouze zasloužit, nelze ji ukecat; odvedená práce se počtem slov počítá možná tak u překladatelů nebo redaktorů, my ostatní máme trochu jinou metriku svých výsledků
  • spolehlivost je hodnota, nedá se koupit, jen prokázat, obvykle dobře a včas splněným úkolem; ve středu v jedenáct není v pátek v osm
  • zpětná vazba je způsob, jak věci posunout v před, hlavně ta negativní; vědět, co se nepovedlo, je první předpoklad k tomu, aby to příště bylo lepší, i když nás to bude (oba) bolet
  • neexistují jednoduché úkoly, jen jednoduchá řešení; složitost je dána schopnostmi, ne důvody
  • neexistují složité úkoly, jen složitá řešení; jednoduchost je dána dovednostmi, ne okolnostmi

Dostal jsem lekci. Lekci od svobody v práci. A patří mi. Nečtu návody, nestarám se o údržbu, zapomněl jsem, že k dobrému výsledku většinou nevedou ty lehčí cesty.

Nezanevřel jsem na principy, neztratil jsem víru v lidství. Stále věřím, že člověk by se měl v práci cítit dobře, že by ho měla práce bavit, že by měla maximálně využít jeho potenciál.

Stále se budu v práci raději smát než mračit.

Nerad bych se ale namísto hodným stal definitivně blbým. Proto se raději znovu, tentokrát už pořádně, do návodu podívám. Přečtu si i úvod, podívám se na přílohy a hlavně, naučím se nazpaměť kapitolu Odpovědnost.

Pak budu chtít to samé i po ostatních, po svých kamarádech v práci. Myslím, že nám to prospěje všem.

Kdysi jsem napsal, že svoboda není pro každého. A napíšu to klidně znovu. Někdo si se svobodou prostě nedokáže poradit. Lže sám sobě, balamutí okolí, trápí se a podvádí. Někdo svobodu prostě chápe jen jako jeden velkej mejdan, kterej když tak zatáhne někdo jiný. Třeba (někdo jiný) bude tak hodný.

02. června 2013 by Josef Jasanský
Categories: leadership, svoboda v práci | Tags: , , | 7 komentářů

GTD? …fenomén, náboženství, recept na štěstí, time-management?

dog_in_the_car

Nevím zda je to cílem, výsledkem, nebo jen důsledkem, ale jakoby se s různými úvahami a polemikami na téma GTD v poslední době roztrhl pytel. Přesněji pytel na téma jeho vhodnosti, funkčnosti, složitosti a já nevím jaké ještě GTDosti.

Třeba je to jen dojem, pocit, ale co se GTD aktivně věnuji, nepamatuji se, že by se kolem něho tolik (toto) dělo a psalo, jako v posledních zhruba dvou měsících.

Mám trochu obavu, že pokud by se ona tajemná zkratka dala skloňovat, možná by se ještě do prázdnin museli školáci naučit nový vzor podstatného jména. Bylo by jím Mítvšehotovo.

Jako správný Čech, co rád kecá do toho, o čem se kecá, podlehl jsem též nutkání si kecnout, i když vím, že ten pytel tím asi nezalátám. Naopak.

Ano, nebyla tu (až dosud) o GTD žádná konference, ani jiná, veřejně propagovaná akce na jeho propagaci(?), která je možná tím hlavním důvodem i způsobem toho všeho, ale to, čeho jsem v poslední době svědkem, mi již začíná tak trochu připomínat kampaň. Možná hysterickou.

Čtu i slyším proklamace jako fenomén, náboženství, recept na štěstí, nejlepší time-management(?). Tu s vážným výrazem i úmyslem, tu s úspěšně netušeným nebo naopak neúspěšně skrývaným sarkasmem, doplněným sem tam i namáhanou neschopností vhledu, detailnějšího poznání, či porozumění.

Je tedy GTD fenomén? Je to náboženství, recept na štěstí? Je GTD time-management?

Ani jedno. A Time-management už vůbec ne.

Platí sice „kdo chce Boha rozesmát, plánuje“, ještě více ale Boha rozesmějete, pokud se budete snažit řídit čas. To totiž přesně to slovo znamená. Řízení času. To fakt nejde!

V Rusku kdysi zkoušeli ovládnout počasí. Kde jinde, že? A výsledek? Ani náhodou! Pršelo, kdy se přírodě zachtělo, svítilo, když se příroda rozhodla, že prostě bude teplo. Ani to jejich „včera znamená zítra“ jim nepomohlo.

S časem je to ještě horší, ten dokonce nemá ani mraky, které by mohly rozhánět stíhačky.

GTD není ani fenomén, ani náboženství nebo recept na štěstí.  GTD není ani time-management. Je to jen jeden z nástrojů, jedna z metod, jeden z postupů, jedna z alternativ pro ty, kteří mají z nějakého důvodu pocit, že dosavadní způsob správy jejich záležitostí a vlastní organizace negeneruje výsledky, které by chtěli. Nebo které by chtěli jejich šéfové:). I tací jsou. Jsem jedním z nich.

Co kdybych GTD přirovnal k řízení auta. Řidičů je přece spousta. I aut. Nejen těch „ostřílených borců” na silnicích. Co třeba takový závodník rallye, nebo Formule 1? Nebo takový „strejda se stodvacítkou“, kterou odveze jednou ročně mamku na hřbitov? Všichni přece řídí, ne? Všichni přece mají jeden společný cíl. Dojet do cíle. Alespoň.

Každý ale potřebuje, musí se naučit i ovládnout jiné techniky, jiné postupy, jiné způsoby, jak do svého cíle dojet. Ti na okruhu nemusí dokonce znát ani vyhlášku, aby vyhráli. Se stodvácou by ale vyhráli sotva.

Stejně jako by náš strejda působil dost divně, kdyby se třístovkou přiřítil na hřbitov v monopostu od McLarena (asi by to před bránou ani neubrzdil), bude i Schumacherovi na cílové rovince jedno, jestli má na křižovatce přednost tramvaj nebo povoz s koňmi.

S GTD je to podobně. Pokud potřebujete jednou ročně zajet k 20km vzdáleným příbuzným, úplně vám bude stačit, když budete vědět/dodržovat, že v obci se jezdí padesát, na křižovatce má přednost ten, kdo jede po hlavní nebo zprava, a před přechodem by se mělo zastavovat. Zvlášť, pokud jsou na něm lidé.

Pokud před vámi ale bude nějaká Velká cena, nebo trávíte půlku měsíce na německých dálnicích, asi budete potřebovat znát, umět i používat trochu víc než to, že jezdit v zimě na letních je docela hazard.

Pro některé řidiče je dobré vědět, že je potřeba sem tam zajet do boxů a kdy.

Pro mě je každý projekt takový malý závod. V každém bych rád dojel do cíle. Rád bych věděl, jestli mám správně obuto, na kolik se jede kol, nebo jestli na trať nevyjel safety-car.

Proto používám GTD. Je to pro mě momentálně způsob, jak se neztratit, jak závod, pokud je to jen trochu možné, dokončit. Můj tým v depu spoléhá, že to dneska bude dobrý, že když uděláme dobře svoji práci, můžeme vyhrát. A když ne, tak alespoň spolehlivě dojet. Prostě závod zvládnout.

Moji mechanici možná neřídí tak rychle jako já, možná neznají způsob, jak nejlépe projet třetí zatáčkou. Pokud mi ale vymění gumy do 3 vteřin, máme šanci. A pokud vyměnit kolo takto rychle znamená, že si osvojí potřebné dovednosti, že se naučí správný postup, že si vybudují potřebné návyky, super. Proč je učit, jak nejrychleji řídit?

Nedělejme z GTD něco, co není. Nevytvářejme z něho náboženství, nepokoušejme se jím řídit čas. Neposmívejme se mu, že není receptem na štěstí. Je to jen možnost. Pro někoho vhodná, pro jiného nepoužitelná. Stejně jako milióny jiných věcí na tomto světě.

A že se o GTD dělají konference? A proč by neměly? Pokud někoho GTD zajímá, chtěl by se o něm dozvědět více, chtěl by se setkat s podobně smýšlejícími lidmi, ať jede klidně na konferenci.

Můj švagr mi nedávno vyprávěl, jak byl na setkání včelařů. Dozvěděl se tam spoustu nových věcí, poznal se s dalšími včelaři, a přivezl si prý recept na skvělou medovinu. Sám s medem před rokem začal a je rád, že existuje místo, kam si může přijet, nejen o včelách, nejen popovídat. A že chodí sem tam opuchlý? To mu zase splakne.

Na posledním GTC Brno, kam se zase já občas jezdím setkávat s lidmi, které GTD také zajímá, jsem dostal otázku: „Čím je pro Tebe GTD?” Odpověděl jsem, že pro mě je to způsob, jak být spolehlivější. Vůči sobě, svému týmu, i svému okolí.

A spolehlivost, spolehlivost je pro mě hodnota. Pro mě důležitá hodnota.

08. května 2013 by Josef Jasanský
Categories: GTD, o čem přemýšlím? | Tags: , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem GTD? …fenomén, náboženství, recept na štěstí, time-management?

Boj za svobodu? Proč ne-svobodou?

man_on_the_moon

V posledních několika týdnech sleduji, tu intenzivnější, tu třeba jen v náznacích, diplomatickým slovníkem řečeno výměnu názorů mezi propagátory Svobody v práci (SvP) a jejich, odpůrci by asi nebyl ten správný výraz, použiji tedy, opět diplomaticky, ne-příznivci.

V myšlence (pro Česko asi ne úplně šťastně nazvané) Svoboda v práci jsem kdysi našel pár věcí, které mi připadaly moudré, efektivní a použitelné. A musím říct, že po více jak roce snahy prakticky aplikovat tyto principy ve svém týmu mi jako moudré, efektivní a použitelné připadají stále.

Mimochodem, byl to rok, ve kterém můj tým dosáhl zatím nejlepších výsledků. Již čtvrtý měsíc ale probíhá rok nový, takže zpět do přítomnosti. Minulé úspěchy jsou jen minulé úspěchy…

Před pár dny mě k tomuto tématu napadlo pár myšlenek, které mi dávaly smysl, rozhodl jsem se proto i já přidat to své polínko. Možná do ohně.

Dokážete si to představit?

Kdo by nechtěl být (také v práci) svobodný? Že nevíte přesně, co si pod tím představit? Představte si pod tím co jen chcete …a jste svobodní(?). A to je (možná) ten problém.

Věříte, že Neil Armstrong byl první člověk, který přistál na měsíci? Dokážete si to představit? V roce 1969? Existují přece teorie, že to celé byla jen teorie. Ale do kosmu se dnes létá, nebo ne?

U nás ve firmě vyrábíme plechové skříně. Nic světoborného, prostě kovový nábytek. Abychom ale mohli jakýkoliv výrobek uvést na trh, potřebujeme celý tým konstruktérů, kteří nedělají nic jiného, než že se celé dny a týdny snaží vymyslet (jen) plechovou skříň. Tak složité to jednoduché pro nás je. Děláme dobré skříně.

Vesmírná loď? Jak to proboha dokážou? Postavit raketu! Ale oni tam létají…

Nechci a nebudu zde soudit, zda má pravdu ten, nebo onen. Na sdělování pravd mám jistý názor, co mi ale v poslední době vrtá hlavou stále více je proč. Proč by mělo něco, co se tváří tak bohulibě, přívětivě a lidsky, lidi rozdělovat? Proč se vytváří tábory, hledají se rozdíly? Někdy i trochu komicky.

Svoboda vs. lidství (v práci)

Základní myšlenka SvP, alespoň ta, kterou já za základní považuji, je Jak to v práci nastavit, aby to v ní lidi bavilo, byli v ní spokojeni a chodili do ní rádi. Bavilo, spokojeni, měli rádi(?).

Kdo by nechtěl, aby ho to, co dělá, bavilo? Kdo by nechtěl být s výsledky své práce spokojený? Kdo by chtěl chodit do práce nerad? Třeba se někdo najde, vše má svoji výjimku potvrzující pravidlo, ale obecně, na takové myšlence přece nic (špatného) není. Nebo ano? Znovu opakuji – bavilo, spokojeni, měli rádi.

Nevím, možná jsem to špatně pochopil, ale kde je v té větě napsané – dej výpověď, staň se freelancerem, dělej si co chceš a jak chceš? Kde je v té větě napsané nedodržuj pravidla, nebuď odpovědný?

To jednotné číslo je tam záměrně. Pokud si neuvědomím svoji vlastní hodnotu a osobnost, bude pro mě třeba problém uvědomit si, že svoji hodnotu i osobnost mají i všichni ostatní.

Začněme u sebe. Malými krůčky. Jednoduše.

Pro začátek bude klidně stačit, když se k sobě (nejen v práci) budeme chovat jako lidi. Když v sobě začneme hledat lidství. Zlehka. Třeba tím, že každé ráno všechny příjemně pozdravíme. Bez očekávání, bez negativního pocitu z toho, že jsme na svůj pozdrav nedostali odpověď. To nic nestojí.

Nebo třeba tím, že začneme lidem kolem sebe o trochu více věřit, že jim svěříme o trochu více zodpovědnosti, že od nich budeme očekávat trochu více samostatnosti.

Ano, možná budou dělat i více chyb. Kolik z nás ale pracuje v dětském kardiocentru nebo Temelíně?

Přestaňme hledat důvody, existují i způsoby

Nehledejme hned příčiny a důkazy toho, proč nejsme svobodní, proč nepracujeme ve svobodné firmě, proč si nemůžeme zvolit svůj plat. Proč se nám děje to či ono. Nemějme špatný pocit z toho, že jsme zaměstnanci, když jsme někde četli, že jenom freelanceři mohou být šťastní. My zaměstnaní, buďme v klidu. Být zaměstnaný není choroba.

I freelanceři mají své postupy, procesy a normy. Říká se jim vydělávání peněz, flow a spokojený zákazník.

Pokusme se objevit hodnotu a smysl v tom, co děláme právě teď, čím se aktuálně zabýváme, bez ohledu na to, do jaké míry naše práce, i firma, ve které pracujeme, splňují kritéria svobody. Zkusme si uvědomit naši roli i přínos v procesu, kterému říkáme zaměstnání. Zkusme si uvědomit sami sebe. Třeba se pak začneme cítit (nejen v práci) mnohem svobodnější, i když si budeme muset zítra ráno v šest zase odpíchnout.

Upřímně, tomu, co se v poslední době děje kolem tématu SvP, Tomáše Hajzlera, a vůbec kolem toho všeho, se zas až tak nedivím. Jakoby se začal trochu přehřívat motor té pily, na kterou se tlačí. Mně sice z neznámého důvodu, obzvlášť když jsem Tomáše měl tu možnost i čest poznat osobně (já si tu svobodu i práci dopřál, potkat se s Tomášem face-to-face) a vím, že je to člověk moudrý a vzdělaný. Určitě ne blázen.

Ale třeba je to tak správné. Třeba je dobré, rvát se za svou pravdu, zvyšovat tlak a zvětšovat kalibr. Nevím. Když nic jiného, věřím Tomášovi, že to, v co věří, sám žije. A za to ho respektuji. I když s ním v některých věcech (také) nesouhlasím.

Chápu proto, že brání svoji hodnotu. Každý by měl. A že je to marketing? A co (dnes) není? I tento článek je (můj) marketing. Nicméně…

„Kdo zůstává v klidu, ovládá situaci…“

Říkává Jarda Homolka, pro mě jeden z nejpragmatičtějších a zároveň nejinspirativnějších lidí, které znám. A já souhlasím. Sám na sobě jsem si již x-krát odzkoušel, že v afektu člověk většinou prohrává. Kolikrát hlavně sám se sebou.

Tak nebo tak, ať už patříte mezi příznivce nebo ne-příznivce myšlenek SvP, zkusme se k sobě chovat jako lidi. Není přece důvod, jen proto, že někdo jiný má opačný názor, začít si z něho dělat legraci ve chvíli, kdy dojdou věcné argumenty. Ať už se hlásíme k jedné nebo druhé straně barikády, kterou, mám ten dojem, jsme začali stavět.

 

21. dubna 2013 by Josef Jasanský
Categories: svoboda v práci | Tags: , | 1 comment

← Older posts

Newer posts →