Tak blízko a přitom tak daleko…

plot

Před několika dny mi umřel strejda. On to teda nebyl můj biologický strýc, byl to dlouholetý kamarád mého táty od doby, co mu otec dělal fasádu na jeho novém domě, ale já mu strejdo říkal. Celý život.

Jako kluk jsem k němu a tetě, jeho ženě, jezdil občas na prázdniny a trávil horké dny společně s jejich třemi dětmi při práci na poli nebo zahradě. Když jsem byl starší, a nebál se, dokázal jsem přiložit ruku k dílu i při krmení jejich rozsáhlého zvířectva.

Strejda nebyl sedlák. Byl to vyučený instalatér, který velkou část svého života zasvětil nakonec železnici, život a práci na vesnici ale prostě miloval. Přísně, tvrdě, k sobě i ostatním, ale miloval.

Též jsem vyrůstal na vesnici. Též bylo kolem našeho domu i našich zvířat pořád spoustu práce, ale když jsem byl u strejdy na prázdninách, bylo to jiné. Doma jsem to nesnášel. Neviděl jsem v tom smysl, bral to jako (nechtěnou) povinnost, občas se, přiznávám, i dobrovolně a rád ulil.

Když jsem byl ale u strejdy, neulejval jsem se. Neměl jsem důvod.

Strejda měl kolem sebe nějakou auru nebo co. Něco, co mi ani na chvíli neumožnilo pochybovat o tom, co má a nemá smysl. Všechno ho mělo. Práce byla jediný smysl. Práce držela jejich rodinu pohromadě. A když říkám práce, myslím tím dřinu. Alespoň pro mě. Byly i prázdniny, kdy jsem docela litoval, že jsem se doma ulejval – netrénoval. U strejdy už nebyl na trénink čas, tam se prostě jelo naostro.

Když jsem vyrostl, přestal jsem ke strejdovi jezdit. Odešel studovat na Slovensko, začal pracovat v Praze, a mé horké dny, trávené nakládáním tun sena, zabodávajícího každou mikrovzpomínku do mé dětské kůže, jakoby nikdy ani neexistovaly. Odvály je starosti, holky a brzy i rodičovské povinnosti.

Protekly tisíce litrů vody, sklizeny byly snad tisíce tun uschlé trávy, objevily se vrásky a šediny, aby vystřídaly sílu a vášeň uplynulých let a naše životy, kdysi tak podivně magicky propojené, se rozdělily.

Pokaždé, když jsem se při nějaké oslavě, pohřbu nebo svatbě se strejdou setkal, sliboval jsem, že se za nimi přijedu opět podívat. Zavzpomínat, pozdravit travnaté kopce a rozoraná pole, poznat konečně rodiny jejich už také dospělých dětí. Sliboval a sliboval.

I přesto, že jsem už takřka 20 let bydlel od strejdova domu jen asi 20 minut autem, nikdy jsem nepřijel. Přemýšlel o tom, hledal pořád tu správnou chvíli, trápil se výčitkami pokaždé, když jsem z jiného důvodu projížděl jejich vesnicí, znovu sliboval, ale nepřijel.

A teď strejda umřel. Nedočkal se mě. Nestihl jsem to.

Na pohřeb jsem přijel. I věnec jsem koupil. Jako bych se chtěl vyplatit ze svého svědomí. Když jsem tam ale stál, sám, jako neviditelná součást smutečního davu, koukal se na strejdovu rakev s rudým plátnem v pozadí a mým věncem v popředí, nemohl jsem myslet na nic jiného, než že svůj slib už nikdy nesplním.

Že i když teď přijedu, pozdravím tetu zdrcenou její ztrátou a potřesu si rukou s jejich zarmoucenými dětmi s jejich cizími rodinami, nevrátím se tam, odkud jsem kdysi tak rychle odešel. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem svoji šanci promarnil. Definitivně. Jednou pro vždy.

Byl jsem celou dobu tak blízko. Stačilo zavolat, sednout do auta a během několika minut jsem zase mohl sklízet seno, poklízet prasatům, hrát fotbálek na přilehlém plácku, nebo jíst párek u táboráku za domem. Byl jsem tak blízko. I na kole bych to možná zvládl. Je mi to tak líto.

Pokaždé, když někdo v mém okolí zemře, uvěřím, že nebe existuje o trochu víc. Že Bůh existuje o trochu víc. Představuju si jak ho tam vroucně přivítají a jak je mu dobře. Jak je smířený.

Přeju si, aby nebe existovalo.

Věřím, že i strejda tam právě teď někde je. A možná se už setkal i s mým tátou. Přál bych si to. Táta je tam už víc jak dva roky, takže to tam zná a může v prvních dnech pomoct. Představuju si je jak spolu sedí, dávají si pivo a vzpomínají na staré dobré časy, na jejich kdysi tak velké přátelství.

A třeba zavzpomínají i na mě. Na mé první nesmělé krůčky v hlíněnných brázdách vyorané řepy, na můj strach ze zvířat, která byla kdysi tak větší než já. A třeba mi strejda i odpustí, že jsem svůj slib nedodržel. Moc bych si to přál.

Někdy máme ty důležité věci na dosah, přímo před nosem. Že jsou důležité ale zjistíme, až když už nemají význam. Pachtíme se za štěstím kilometry a kilometry od svých domovů, lítáme sem a tam. Že se tím ale na hony vzdalujeme těm, kteří by si sem tam od nás možná zasloužili zavolat, sednout do auta nebo na kolo, a vzít do ruky opět vidle nebo lopatu, na to možná často, možná rádi, zapomínáme. Já tedy určitě.

Strejdo, je mi to líto, už to nenapravím. Omlouvám se. Tak si to tam s mým tátou aspoň pořádně užijte. Moc jsem si Tě vážil a nikdy na Tebe nezapomenu!

17. března 2013 by Josef Jasanský
Categories: o mně, o přátelství | 12 komentářů

Vlivy okolních vlivů

Jsou všude kolem nás. Každičký okamžik, rozbřesk i západ dne, každičký nádech, pohyb i zachvění v hlase. Jsou s námi.

vlivy

Milované i nenáviděné setry uplynulých dní, důsledky i následky odžitých radostí i bolesti. Dopady i změny našich vztahů.

Naše okolnosti.

Dějí se. Jsou. Bez ohledu na nás, naše touhy i obavy, sny i očekávání. Bez ohledu na okolnosti.

Naše vlivy.

Pátráme v nich. Holedbáme je i proklínáme. Myslíme na ně i zapomínáme. Toužíme je mít, vlastnit. Ovládat.

Marně.

A přece jim podléháme. Tu jen zlehka, bez významu, bez vědomosti, tu s plným nasazením a vděčností. Mrháme jimi, když nás v noci budí ze sna, lákáme je, když nám už pocit samoty nedovolí ani oka zamhouřit.

Snažíme se je nevnímat, snažíme se je akceptovat. Snažíme si jim přizpůsobit. Měnit. Žádáme je o pomoc, viníme z nedostatku, voláme.

„Kde jste?!”
„Proč jste?!”

Ničíme je, aby ony vytvářely nás. Vytváříme je, aby ony ničily to dobré i špatné v nás.

Bolí nás i hladí. Hrají sonety i zuří. Milují nás i nenávidí. Jsou. Všude kolem nás. Budou tu. I když my už své dny přestanem počítat.

Nebojme se je přijmout. Nebojme se je odmítnout. Naučme se je respektovat. Naučme se je i ignorovat. Pak se třeba i ony naučí nás akceptovat.

Naše vlivy okolních vlivů.

05. března 2013 by Josef Jasanský
Categories: o čem přemýšlím? | 2 komentáře

Rok blogerem

…aneb Sám sobě šéfredaktorem.

Když jsem psal svůj první post na tento blog, říkal jsem si tenkrát, co všechno se asi do roka stane. Nic z toho se nestalo. A stalo se toho hodně.

Ne že bych se vyžíval v bilancování, rád si o něm hlavně čtu, ale tak nějak si říkám, rok se s rokem schází…. a když už mám ten spisovatelský blok… proč si trochu nezabi(a)lancovat?

Když mě poprvé napadla myšlenka napsat na blog o tom, že rok bloguju, napadlo mě současně i to, proč to vlastně dělám? Proč jsem se na to dal? Proč si vytvářím další závazky? Proč si vymýšlím nová témata, termíny, kvalitu i rozsah toho, co sem napíšu?

Proč jsem sám sobě šéfredaktorem?

Důvod, proč jsem blog založil, byl na začátku jediný. Potřeba světu sdělit, že tady jsem. A kdo jsem. K tomu ještě prostá touha psát, psát, psát. Tak jsem psal.

A začaly se věci dít. Začaly se události dít. Začali se lidé dít. Začal jsem se já dít. Úžasný.

Asi nejdůležitější a zároveň nejúžasnější na tom ročním blogování byli, jsou, a věřím, že i nadále budou, lidi. Všechny ty lidi, které jsem, protože jsem blogerem, v uplynulém roce potkal. Ať už fyzicky, nebo třeba jen v komentářích. Čtenáře i nečtenáře. Blogery i neblogery. Prostě lidi, kteří před rokem ani netušili, že existuju, a já netušil, že existují oni. Prostě paráda!

A nejen to. Začaly přicházet i nové projekty, nové výzvy, nové možnosti. Nečekaně. Prostě přišly. Někdy jen zaklepaly, ohřály se a zase šly, jindy se návštěva protáhla. Trvá dodnes. Pro samé projekty dnes přestávám mít už na své blogování čas. Šéfredaktor už docela nadává.

Jsem rok blogerem. Pár lidí už ví, že tady jsem. Někteří i kdo jsem. O to ale ani tak moc nejde. Jde o inspiraci. Vzájemnou inspiraci. Nezištnou inspiraci. Mám rád inspiraci.

Když jsem se stal blogerem, plánoval jsem psát o spoustě věcí. 21 slov jsem tomu začal říkat. Přišly doby, kdy jsem nedokázal napsat ani jedno, a někdy mi těch jednadvacet ani nestačilo. A tak to má asi být. Jednou jsi (bloger) nahoře, jednou dole.

Člověk většinou bilancuje proto, aby zjistil, co bude dál. Je to blbost, ale děláme to. Taky to dělám. Tak co bude s blogerem jjasanusem dál? Co bude dál s blogem 21slov? Zrušit? Přejmenovat? Přejmenovat blogera? Vyměnit šéfredaktora?

Většinou je to samé: „Proč jsi nic nenapsal?!“ „Co jsi to proboha napsal!!“ …a teď, mlčí. Možná čeká.

Psaní je prý činnost kreativní, tvůrčí. Něco o tom vím. Byl jsem na kurzu tvůrčího psaní. Dokonce na dvou. A zjistil jsem tam jednu věc. Spisovatel ze mě nebude, dobrým pocitem bych rodinu neuživil. Psát ale chci. Ať už sem, nebo jinam. Prostě mě to baví. Ještě, že máme ten internet ….a tu svobodu (slova).

I tu knížku napíšu. Jednou. Další blbost, vím. Když ji nenapíšu teď, tak nikdy. Před nedávnem jsem ale četl o spisovateli, který svoji knihu knih psal celých 12 let …takže pohoda. Já už mám nadpis, a první odstavec. Za takových padesát, sto let… to třeba někdo dopíše.

Pokud jsem vás tady celý rok svými články prudil, asi vás budu prudit i ten další. Pokud se mi podařilo vás alespoň trochu potěšit, povzbudit, nebo třeba inspirovat, bude mi ctí tak činiti dál. Ať si šéfredaktor zuří jak chce. Mimochodem, pořád mlčí.

Jak říká jeden můj dlouholetý a dobrý přítel: „I kdyby byla jen jedna duše spasena….“

Ať tak nebo tak, děkuji vám všem. Vím, že to někdy přeháním, a někdy se to nedá ani číst (šéfredaktor by mohl vyprávět), ale mě to jednoduše baví. Tak kdyby náhodou, blogů je na internetu snad víc než na světě lidí, určitě si najdete ten svůj.

Když už jsem v tom rozjímání, moc rád bych se z vašich komentářů dozvěděl, proč blogujete třeba vy. Proč to jednoduše děláte? Proč si dáváte závazky, hledáte témata, stresujete se termíny? Proč se hádáte se svým šéfredaktorem? Musíte mít důvod. Tak sem s ním. Stačí jen použít to malé okénko dole.

Díky předem. Mějte se fajn a buďte v pohodě. Stačí, že šéfredaktor stresuje.

@jjasanus

PS: Jo, a parádní Vánoce, veselého Silvestra a klidné vykročení do nového roku. Rok 2012 byl prý Rokem vztahů. Nevíte někdo, jakým rokem bude ten 2013? Ne, že by na tom záleželo, ale já těch vztahů letos pár rozjel, tak co kdyby….

 

05. prosince 2012 by Josef Jasanský
Categories: o mně, o psaní, o tomto blogu | Tags: , | 5 komentářů

Myšlenkové mapy …i jedna ruka tleskat může

S myšlenkovými mapami jsem se poprvé setkal v roce 2004, když jsem si pořídil své první ADK. Prohlížel jsem si tehdy novotou vonící formuláře svého vysněného diáře, když mě zaujaly bílé listy s divnou bublinou uprostřed. Žádné linky, sloupce ani datumy, jen čistá bílá stránka, a ta divná bublina.

Ti, kteří mě znají, vědí, že velkým přítelem příbalových letáků ani návodů nejsem. Většinou se snažím na vše přijít známou metodou pokus omyl i přesto, že počet omylů obvykle přesáhne počet pokusů, tentokrát ale, snad kvůli té purpuře na plotně, snad kvůli té bublině, zvítězila moje zvědavost nad mojí pohodlností a přinutila mě prolistovat tenkou knížečku s názvem Průvodce uživatele ADK, přiloženou k mému vánočnímu dárku.

Vybaven základními vědomostmi ve stylu: „myšlenkové mapy jsou způsob jak myslet (jinak)“ jsem se tedy jal začít vytvářet své první mapy, své první pokusy začít jinak myslet. Hezky pomalu, potichu a jednoduše, k mé smůle ale, bohužel, pouze a jen podle návodu z průvodce.

Podobně jako u většiny věcí v životě, i v případě mých začátků s myšlenkovými mapami se potvrdilo, že pokud člověk nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, co ho zaujalo, a co by se rád naučil, nestane se z něho během pár dnů odborník, i když je bytostně přesvědčen o opaku. Po pár pokusech, pár prázdných větvích i vytrhaných listech jsem celou záležitost uzavřel s tím, že já zřejmě nebudu pro myšlenkové mapy ten správný myšlenkový typ.

Čas šel dál. Své pokusy promítat své myšlenky do předtištěných bublin jsem s opakujícími se výsledky ještě několikrát zopakoval, většinou neúspěšně, dokud nepřišlo jaro 2011 a s ním mé rozhodnutí vstoupit do světa Apple a GTD.

Asi jako každý, komu se poštěstilo nahlédnout pod pokličku Mac OS, iOS a App Store, začal jsem i já hledat způsob, jak své nové hračky maximálně využít. Nebylo pro mne proto žádným překvapením, když po nákupu BusyCalu pro mé schůzky a porady, Thingsu pro mé projekty a úkoly, a po vystřízlivění z opojení zvaného synchronizace, našlo mé ADK nový domov v nejspodnější zásuvce mého pracovního stolu.

Při tom všem hledání, objevování a získávání nových aplikací, které mě měly ještě více vzdálit od mého kdysi tak milovaného diáře, jsem narazil i na aplikaci MindNode Pro, která mi začala ty bílé listy s bublinou uprostřed nápadně připomínat. Zvědavost opět zvítězila a po chvíli na mém displeji zasvítila, tentokrát už ne tak divná, bublina uprostřed bílé plochy. Na pocit kompletnosti mého workflow systému ihned poté, co jsem rozklikl první větev mé první elektronické myšlenkové mapy, si vzpomínám dodnes. Odpočívej v pokoji mé milované ADK.

Vybaven (ne)znalostmi a (ne)zkušenostmi ze svých ADK začátků, začali postupně na mých displejích vyrůstat barevně myslící pavouci, počtem svých noh i podnoh připomínající spíše zmutované stonožky než obraz mých mozkových pochodů. Je pravda, že stonožka dokáže svých sto nožek kontrolovat a koordinovat naprosto přesně a precizně, u mých nových map jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že ta moje si někde dala pár panáků navíc.

Elektronické myšlenkové mapy mají totiž jednu (ne)výhodu. Nemají okraje, jako ty v diářích. Přidáte-li k této vlastnosti ještě neznalost základních principů a pravidel pro jejich tvorbu, může se vám (stejně jako mně) stát, že vaše mapy nebudou potřebovat lepší a dokonalejší aplikaci z App Store, ale alkoholmetr.

Nedbaje rizik i následků hrozícího alkoholismu, nechal jsem své mapy spokojeně žít životem nezávislým. Bez pravidel, bez kontroly, mnohdy sám jako pořadatel i účastník bujarých oslav v jedné osobě. Netušil jsem, o co přicházím.

Pak, dnes to už vím, tenkrát jsem si to ale ještě neuvědomil, se udála jedna ze dvou zásadních věcí, které měly navždy změnit můj pohled nejen na smysl a přínos myšlenkových map. Vznikl projekt videkástů Bistro Digital, ve kterém Petr Mára s Jardou Homolkou diskutují nad životními přístupy k metodám, formám a nástrojům sebeorganizace.

V jednom z dílů ukázal Jarda Homolka ručně vytvářené myšlenkové mapy ve svých sešitech a mluvil o tom, jak má myšlenkové mapy rád, jak mu pomáhají překonávat překážky, rozhodovat, připravovat projekty a upozornil současně, že oproti mapám elektronickým umožňují ty ručně kreslené mnohem lepší zapojení obou mozkových hemisfér.

Pohled na Jardovy kreslené mapy mě velice zaujal a já začal přemýšlet o tom, jak opět začít přemýšlet (jinak). Jak začít myšlenkové mapy malovat, namísto doplňovat do kolonek, jak začít uklízet prázdné láhve, namísto nalévat další panáky.

Druhým momentem, který mé mapy snad definitivně vyvedl z deliria, byla událost zvaná Mexpo, na které jsem jako dárek za brzkou registraci dostal dvě knihy, z nichž jedna nesla název Myšlenkové mapy a kterou prý napsal nějaký pan Buzan. Kniha, kterou jsem si měl nadělit k Vánocům už před osmi lety, společně s mým ADK.

Knihu Tonyho Buzana, jak on sám říká, zakladatele metody myšlenkových map, jsem přečetl snad jedním dechem, nepočítám-li přestávky, ve kterých jsem kreslil vlastní mapy inspirované právě přečtenou částí textu. Po dočtení poslední stránky, a pohledu na několik během četby ručně vytvořených map, jsem měl pocit, jako bych právě objevil Ameriku. Znáte to, staré známé americké „WOW“.

To, o čem jsem si myslel, že už léta používám, a proto to znám a ovládám, se najednou teprve teď učím. Teprve teď začínám chápat, o čem to ten Jarda vlastně mluvil, když mluvil o nějakých hemisférách, když mluvil o klidu, asociacích a inspiraci.

Teprve teď mi je jasné, proč se z mých map málem stali alkoholici, proč jsem jen doplňoval kolonky. Já netvořil. A tvorba, tvorba jsou myšlenkové mapy především. Je to proces promítání obrazů mozku na bílý papír před námi, je to projekce propojení i těch nejvzdálenějších koutů, ukrytých tam někde v naší hlavě.

Přemýšlíme v obrazech. Neustále. Nepřemýšlíme v písmenkách, číslech nebo kolonkách. Jen v obrazech. Obrazy tvoří naši mysl, jen obrazy mohou naši mysl probudit a nastartovat tu energii, kterou cítím vždy, když začnu kreslit novou mapu.

Stačí jen dodržovat několik zásad a principů, které jsou v knize dobře popsány, jako například vždy doplnit pouze jedno slovo na jednu větev, pro mě asi jedna ze zásadních, a nechat mozek, ať sám své obrazy do pera posílá. On to totiž, především kvůli své přirozené tendenci doplňovat, dělá velmi rád.

Myšlenkové mapy jsem začal používat takřka na vše. Na poznámky, na zápisy z porad i z jednání, a hlavně, na přemýšlení. Kontext @promyslet, který tvoří jeden z pilířů mého OmniFocusu, by se mohl klidně přejmenovat na @mindmap. Promyšlení nového nápadu, záměru, nebo projektu si už dnes, po několika týdnech ve společnosti mých sešitů plných „stromečků“, jak vtipně nazývá moje výtvory má drahá polovička, už ani nedokážu představit.

Pokud s myšlenkovými mapami nepracujete, vřele vám doporučuji začít. Pokud svoje mapy tvoříte na počítači, zkuste je začít kreslit na papír. Netrapte se tím, že kreslit neumíte. Ani já to neumím, o to vůbec nejde. Jde, alespoň na začátku, hlavně o ten pocit, který se po pár ručně vytvořených mapách dostaví, a který, pokud na tom budete jako já, vás prostě dostane.

Sežeňte si knížku Tonyho Buzana, podrobně ji nastudujte, zkoušejte praktická cvičení v ní obsažená a uvidíte. Také jsem si kdysi myslel, že nejsem správný myšlenkový typ pro myšlenkové mapy, ale mýlil jsem se. Dovolte mozku myslet v obrazech, o to ostatní se už postará sám.

 

01. listopadu 2012 by Josef Jasanský
Categories: GTD, o mně, recenze | Tags: , , | 8 komentářů

Jaké budeš, MEXPO 2012?

Když jsem se před něco málo více než rokem poprvé dozvěděl o akci (tenkrát ještě) Manager Expo, nevěnoval jsem tomu nikterak velkou pozornost. Akci jsem považoval za jednu z těch klasických, rádoby honosných (chápej snobských) konferencí velkých manažerů, kteří se v rámci prodlouženého říjnového víkendu sjedou „tahat trika“ v tom, jak právě oni jsou ti správní na správném místě.

Když jsem ale po pár dnech začal události kolem akce sledovat podrobněji, prostudoval, kdo vlastně na konferenci vystoupí, a kdo tam tak asi přijede, můj skeptický pohled se velmi rychle změnil v touhu být alespoň na chvíli součástí toho všeho.

Začal jsem toužit po setkání s těmi, které jsem do té doby znal jen z jejich blogů nebo podkástů, začal jsem toužit po interakci, kterou jsem cítil, i když do mého příjezdu před Hotel Senec zbývalo ještě několik dní.

Jelikož mi tehdy můj pracovní program i další okolnosti neumožnili strávit u břehů Slunečních jezer celý prodloužený víkend (což jsem mimochodem už v té chvíli začal všem ostatním závidět), musel jsem vybrat pouze jednu akci v jeden den. Moje sázka tak padla na GTD workshop s Lukášem Gregorem.

A i když nejsem duší gembler, a mnohým to možná bude znít lehce pateticky, v to říjnové čtvrteční odpoledne se začal psát můj nový příběh… sázka vyšla dokonale.

Na Manager Expu v roce 2011 jsem strávil jen asi 6 hodin. Šest intenzivních, nezapomenutelných a vzrušujících hodin s lidmi, o jejichž existenci jsem do té doby ani netušil, či jejichž životy sledoval dosud jen na displejích mých „Apple hraček“. Když jsem, už za tmy, nastupoval tehdy na parkovišti před hotelem do svého auta, nepřemýšlel jsem o těch stovkách kilometrů, které mě čekají, hlavou se mi honila jen jedna jediná věc.

Za rok tady musím být! A tentokrát už „naplno“!

Rok se s rokem sešel, jak říká jedno hezké rčení, a za týden touto dobou bude akce, která se mezitím z Manager Expo přejmenovala na jednodušší Mexpo, vrcholit. Za pár dní nastane ten vytoužený čas nových setkání, inspirujících diskuzí a dalších, v této chvíli asi jen těžko představitelných událostí.

Vzrušení, které jsem cítil, když jsem před rokem ukrajoval kilometr za kilometrem dálnice z Brna do Bratislavy je tu zas. A tentokrát snad ještě vzrušenější. Těším se na čas strávený s lidmi, ze kterých se za uplynulý rok stali moji přátelé, i na poznání těch, kteří se jimi v následujícím roce teprve stanou. Těším se na nové myšlenky těch, kteří mne celý rok inspirují, jsem i plný očekávání zaujetí těch, kteří mne v následujícím roce teprve inspirovat začnou.

To je důvod mé touhy znovu počítat dálniční kilometry. To je pro mě Mexpo 2012. Lidi!

Životní zkušenost mi radí nepředstavovat si, neočekávat, netěšit se. Ale v případě Mexpo 2012 si nemůžu pomoct. Představuji si, očekávám i těším se zároveň. Věřím, že Mexpo 2012 splní to, co od něho chci – strávit několik dnů  ve společnosti lidí, se kterými mi je a bude dobře. Věřím, že já i Mexpo to dokážeme.

Sleduji už měsíc každý den, jak dostává konference jasné kontury, sleduji profily známých i neznámých řečníků, kteří přijali výzvu podělit se s ostatními o své vědomosti, zkušenosti i um. Sleduji doprovodné akce, které, i přesto, že ne všech budu asi já přímým účastníkem, stávají se pomyslným dochucovacím kořením celé senecké události.

Vnímám obrovský kus práce, který Petr Bíreš se svým týmem již v rámci přípravy akce udělali, a který je ještě čeká. Vážím si invence všech, kteří přijali nabídku vystoupit, kteří se rozhodli nést svoji kůži na trh. Vážím si podpory partnerů, kteří umožní účast i těm, pro něž by mohly být náklady účasti překážkou, kterou by sami překonat nemohli.

I přesto, že ne se vším, co se v rámci přípravy akce děje a odehrává souhlasím, i přesto, že je mi líto, že neuvidím řečníky, které jsem nemohl vidět minulý rok, a těšil se na jejich vystoupení letos, i přesto, že vnímám kritické připomínky těch, pro něž je Mexpo 2012 jen pouhý byznys, i přesto jsem rád, že příští čtvrtek sednu do auta, a za pár hodin budu míjet ceduli s nápisem Senec.

Takže, jaké budeš, Mexpo 2012? Splníš moje očekávání? Nabídneš mi to, po čem toužím a na co se celý rok těším? Já myslím, že určitě. Ono totiž nezáleží tak úplně na tobě, tys svoji práci již udělalo. Teď už záleží hlavně na mně, jestli jsem připraven si to užít, jestli jsem připraven cítit a vnímat tu atmosféru, jestli jsem připraven přijmout vše, co mi nabídneš. A myslím, že připraven jsem.

A co vy, čtenáři mého blogu, s kým z vás se v Senci příští víkend uvidím? S kým z vás budu mít tu čest se poznat osobně? Mimochodem, i za to, že teď čtete tento blog může Manager Expo. Ta myšlenka se v mé hlavě totiž zrodila právě během těch zmíněných šesti hodin jednoho říjnového odpoledne roku 2011.

 

29. září 2012 by Josef Jasanský
Categories: leadership, marketing, o mně, o tomto blogu | Tags: , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jaké budeš, MEXPO 2012?

← Older posts

Newer posts →