Příběh vlny

Mohutný kus ledovce se jako nejlepšími mistry broušený diamant sesunul do hlubin ledového oceánu. Nesmlouvavé vody Grónska, do té doby jen poklidně zpívající písně sněžných racků, rozevřely chladné hladiny své majestátnosti, aby pokořily s burácející tichostí svého nového dobyvatele. Proudy slané masy pohltily miliardy zářících odrazů severského slunce a skryly pýchu neposkvrněných křišťálů rouchem své jedinečnosti.

V té chvíli jsem se narodila. Zrozena ze skrytých vrcholků hřbetu Mohnova i temných zákoutí pravěkých podmořských pánví, tisícá z tisíců. Bez tváře, bez osudu, neznámá a ztracená. Mořská vlna, která vypráví svůj příběh. Jediná z milionů.

Čekala mě dlouhá cesta ke starobylým útesům norských břehů, olověných strážců pevnin, po staletí snášejících mrazivé pohlazení každé z nás, která doputovala za svým snem. Vydala jsem se tedy vstříc své pouti napříč oceánem, s čerstvým arktickým větrem v zádech, bok po boku mých před malou chvílí narozených kamarádek.

Hodiny plynuly a my jen stále tiše mířily k očím horizontu, občas pobaveny taškařením bílých společníků, zápolících o právě vylovenou kořist z našich útrob. Smály jsme se minulosti, bály se budoucnosti, choulily své oblé křivky před stínem přicházející polární noci.

Zastřená světla ropných plošin jen tiše oznamovala přítomnost civilizace před námi. Desítky námořních mil umlčely hlasy nočních dělníků i skřípot hlubokých vrtů, vysávajících černé zlato lidí, které se jako krev odumírajícího ekosystému dralo ze dna vstříc těžkým tankerům. Ti v dáli pracovali mlčky na svých dočasných ostrovech, s nic netušící jistotou zítřků nových dní.

Snad ze zloby krvácejícího moře, snad z marnosti bránit panenství modrých plání, převzalo nebe barvu krutosti tisíců let a zahalilo svět kolem nás závojem nepropustné tmy. I vítr, zatím věrný přítel našich dálek, zaburácel písní dávných válečníků a my ucítily neviditelné paže jeho odhodlání. Úzkostí jsem se vzepnula vstříc očekávání.

Najednou jsem nebyla ta malá vlnka z předměstí ledových ker, bojácná polární víla na cestě poznání. Stala se ze mě mocná síla necitnosti, ohromná, dravá, připravená zúčtovat s křivdami zapomenutého světa. Ta tam byl strach, ta tam byla lítost z pokoření nepřítele, ta tam bylo poklidné plynutí nekonečnosti.

Za zvuku sirén jsem se přiblížila na dohled unaveným tvářím celodenních směn, dobrovolných vězňů kovových pevností, překvapených návštěvou mých přítelkyň. Ucítila jsem vůni strachu i naděje. Snad nebudu ta, která bere, co nikdy nedala, snad nebudu mít výčitky marnosti bytí těch, které pohltím…

Smutné oči posledních hodin mé temnoty otevřel až ranní rozbřesk vycházejícího obzoru. Byla jsem zase ta malá ledová dáma, milující život ryb i křik mávajících křídel. V záři mladého slunce jsem rozpoznala siluetu lodi, zřejmě oběti mých nočních předchůdkyň, na které se hrstka unavených rybářů bez domova snažila postavit svým osudům. Stáli nehnutě na přídi jejich živobytí, mlčky zahleděni k neviditelným břehům jejich ztracenosti.

Zželelo se mi nedobrovolných hrdinů, kteří se provinili přáním nasytit své hladové. Neměli být obětmi. Neměli okusit vzpurnost matky přírody. Jejich tváře zpívaly. Touhou, nadějí, smutkem i zklamáním. Nelitovali. Jen tiše, v zoufalství, spínali ruce k Boží milosrdnosti, všudypřítomné a nekonečné, jak moře samo.

Poučena mocí uplynulé noci, uprosila jsem vítr a položila rybí námořníky do zpěněné náruče mé dychtivosti… „Vrátíme vás domů,” zašeptala jsem mokrým pohledem sirotkům ztracené flotily, když mi nic netušící, radostí omámení a Bohem doprovázeni strážci rodin jen tiše kynuli žilnatými pažemi. Byli zachráněni.

Den opět vítal noční oblohu, když jsem poprvé zahlédla záblesky majáků, ochránců duší vzdálených útesů, zahalených v mlze norských břehů. Můj čas začal ubíhat rychleji a nevyhnutelný konec mé cesty dobrodružstvím se přiblížil. Zmocnila se mě úzkost.

Staletími otupené hroty rozprostřených skal jsem měla již na dohled. Čněly vstříc mému strachu z konce, mé lítosti z krátkosti snění. Rozeznala jsem již jizvy jejich solí rozdrásaných tváří a ucítila chlad kamenných pohledů. Hejna racků mi naposled zamávala línými křídly odloučení. Můj úděl byl naplněn.

Se vzpomínkou na černé slzy naftařů, rozzářené oči dětí rybářů i radostné dovádění sleďů, napodobujících v nekonečných hejnech zástupy šedobílých mraků, přála jsem si být aspoň na chvíli zas tou bojácnou pannou silných větrů, spanilou dámou temných závojů i srdečnou chůvou neztracených životů. Nelze se však bránit určenému. Nelze přelstít konec obavami.

S pokorou i vděčností objaly prameny mých průzračných vlasů neústupnou skálu a já se ponořila do ticha. Unavená, šťastná. Doplula jsem k svému cíli.

…i vlny mohou vyprávět své příběhy.

14. srpna 2012 by Josef Jasanský
Categories: povídky | Tags: , | 6 komentářů

Comments (6)

  1. no, … v rádiu zrovna pouštěli Enigmu … zatraceně dobrá kombinace

  2. Škoda. Tvé nové zálibě v psaní podobných textů se trošku ztrácím.