První Setkání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy

Podobně jako dalších 79 lidí (taky jsem tomu nevěřil, ale bylo nás prý opravdu 80) jsem se předposlední lednové úterý zúčastnil prvního Setkání ke svobodě, připraveného (svobodným) týmem z peoplecomm.cz.

Jelikož to mám do Prahy o trochu dále než „Pražáci“ (alespoň, že ta dálnice už vede skoro až do Hradce), měl jsem jak při cestě na setkání, a hlavně při cestě domů, spoustu času na přemýšlení.

Při cestě do našeho Hlavního města o tom, co mě čeká (asi jako zbylých, úspěšně maskovaných 79 rozpaků, které byly při trochu snahy rozpoznatelné ve tvářích většiny přítomných na místě), při cestě domů pak o tom, co se (nám) to všem vlastně stalo. Co jsem to právě (společně se 79 cizími lidmi) prožil. A mohl si také v klidu promyslet tento článek. Během 180 a 150 minut v autě se toho dá promyslet docela dost.

Na setkání (alespoň jsem si to o sobě ještě prvních 15 minut po zahájeni akce myslel) jsem jel připravený.  Skoro dvě A4 poznámek v Notes mého iPadu, plnou hlavu myšlenek, a snad i nějaké ty (malé) zkušenosti z praxe. Teď už vím, že na toto snad nemohl být připravený nikdo.

Byla to (alespoň pro mě) taková smršť, že těch patnáct minut od mého příchodu (do HABu) do začátku akce (nerad chodím pozdě – všichni na mě potom koukají) mi připadalo delších, než ty tři hodiny, které poté následovaly.

Podle očekávání zahájil celou akci „český guru“ hnutí za Svobodu v práci, Tomáš Hajzler, který svoji větou: „Vůbec nevím, co od toho očekávat, ale cítím, že to bude velký,“ (necituji asi přesně – nezapsal jsem si) asi docela rychle, všechny dosud úspěšně maskované rozpaky, odmaskoval. Moje určitě.

Nebyl by to ale Tomáš, aby (a to je mimochodem jedna z jeho vlastností, kterou mu skrytě závidím) všechny posluchače (bez rozdílu věku i pohlaví) zaujal svým vytříbeným jazykem, upřímností a obyčejnou lidskostí. Tomáš je opravdu (jen) člověk. Jako já, nebo vy.

Jak úvodní (tak hlavně závěrečné) slovo Tomáše mě definitivně donutilo udělat to, kvůli čemu jsem (také) do Prahy přijel – setkat se (v tváří v tvář) s Tomášem Hajzlerem. Což se mi, i když až v úplném závěru večera, nakonec podařilo. S Tomášem jsem si potřásl rukou, prohodil pár slov, zjistil, že pochází z Lanškrouna (takže jsme vlastně skoro sousedi) a omluvil se, bohužel, z nabídnutého rozhovoru. Pak už jen kabát, a hurá do Tesca, hledat zaparkované auto.

V té chvíli jsem se už viděl „doma”. Přeci jenom, 200 km není jako skočit na metro a zbytek dojít pěšky, navíc, být od půl páté ráno na nohách se musí v deset večer také někde projevit. Celou cestu domů jsem si ale trochu vyčítal, že taková příležitost se mi už asi jen tak nenaskytne. Pokud vůbec.

Ale k samotnému „Setkávání“. Jak jsem už uvedl, byla to pro mě trochu smršť, tak vše hezky popořádku.

Začátek jsem trochu prokoučoval, rozhovoru s Petrem Márou ale opravdu nešlo odolat. Zvlášť, když (k mému velkému překvapení) mě Petr s milým úsměvem pozdravil (první), a natáhl ke mě (trochu opařenému – snad to na mě nebylo moc znát) svoji pravici.

První, co mě napadlo, byla Snídaně č. 10 (tuším), kde se, společně s Tomášem omlouval všem, které „nepoznává“. Myslím, že za to, že mě si pamatoval (setkali jsme se pouze jednou), si moji první otázku: „Jak se máš?“ snad ani nezasloužil. Tak snad příště.

Pak už jsem se (s chutí) jal zapojit do činností, kvůli kterým jsem vlastně do „Stověžaté” přijel – do (mě do té chvíle naprosto neznámým) Open Space diskuzí. S očekáváním. S chutí přispět. S chutí (hlavně) poslouchat. Že to poslední mi půjde jen pár minut, jsem v té chvíli ještě netušil.

Omlouvám se tímto některým svým spoludiskutujícím, ale to fakt nešlo mlčet. I když je mi (většinou) vlastní známé rčení: „Mlčeti zlato,“ ve skupině několika lidí, kteří takzvaně „sdílí společné hodnoty”, se mi občas stává, že se z klidného Dr. Jekylla stávám neklidným Mr. Hyde. Přiznávám, nechal jsem se chvílemi trochu strhnout.

Můj plán dělat si podrobné poznámky vzal za své již v prvním „kruhu“ (jak jsem pochopil, kruhy jsou podstatou Open Space), takový to byl „fičák“. Na druhou stranu ale, slyšet lidi, kteří svobodu (nejen v práci) již nějakou dobu žijí, na to ani žádné poznámky potřeba nejsou. To se prostě dostane člověku pod kůži už tím, jak tito lidé o své svobodě nadšeně vypráví. Pár jsem jich ale nakonec stačil. Jsou uvedeny v závěru tohoto článku.

Abych pravdu řekl, žádné konkrétní „poznatky“ (až na těch pár postřehů) jsem si z Prvního setkání ke svobodě neodvážel. Ani jsem to neměl v plánu. Pouze jen jakýsi „pocit“ z té atmosféry, která se celým večerem nesla.

Způsob, jakým se během pár minut 80 cizích lidí začalo bavit, diskutovat a prezentovat mě opravdu dostalo. Strhlo. Měl jsem chvílemi dokonce obavu, že i já (člověk sám sebe považujícího za „nesmělého”) vystoupím z davu, a řeknu světu „to svoje”. Nakonec jsem (snad z únavy, snad z respektu k ostatním vystupujícím) zůstal věrný svému strachu z veřejných vystoupení, a potřebnou odvahu nenasbíral. Tak třeba někdy příště. Uvidíme.

Do prvního Setkání ke svobodě jsem investoval nějaké peníze, čas i energii. A i když jsem možná tyto „prostředky“ mohl věnovat něčemu jinému (napadá mě jich hned několik), investice nelituji. Když pro nic jiného, tak třeba proto, že mi tato akce dala chuť zažít to ještě (alespoň) jednou.

A nebo třeba proto, abych se mohl setkat (a popovídat si) s lidmi, se kterými mluvit už „nevybyl čas“, případně s lidmi, o kterých ani netuším, že tam se mnou byli.

Závěrem nemohu nevzpomenout na naše průvodce systémem Open Space. Na lidi, bez kterých by se tato akce vůbec neuskutečnila.

Na úsměv nikdy nezapomínajícího Pavla Trojánka (tím, že mě hned při příchodu přivítal: „Ahoj Pepo!“ přičemž mě znal pouze z fotky, mě docela dostalo) a na, tělem mladou, duchem vyspělou Lucii Frišovou. Jejich znalostí (a myslím, že i zkušeností) z metody Open Space si nešlo nevšimnout.

….a mých pár postřehů z Prvního setkání ke svobodě:

– nelze šířit svobodu v práci, a nebýt při tom svobodný (jak poznamenal jeden z diskutujících: „Je to něco jako být tak trochu těhotný“); což ostatně neplatí jen pro svobodu v práci

– svoboda v práci je hlavně o tom, jak to v práci nastavit, aby nás práce bavila; proto se asi o svobodě v práci mluví freelancerům lépe než nám, zaměstnancům

– svoboda v práci není pro každého; jak ale poznat, pro koho?

– to, jak u nás fungují (opravdu fungují) některé firmy, mi přijde opravdu neuvěřitelné; škoda jen, že to jsou převážně firmy, jejichž náplní je kreativita; z „mého oboru“ jsem zatím nikoho nepotkal

– stejně jako všude jinde, i na setkání byli přítomni ti, kteří se zatím k tématu staví spíše kriticky; a je to tak dobře

Další setkání je plánováno na 28.2.2012. Raději jsem se registroval již teď. Nebudu riskovat, že nebude místo. Těch 80 lidí je fakt maximum (pro mě možná už i víc než to).

 

 

 

26. ledna 2012 by Josef Jasanský
Categories: svoboda v práci | Tags: , | 12 komentářů

Comments (12)

  1. Pepo, děkuju, děkuju !! T.

  2. Pepo, hezky popsane, ty tve poznamky na iPadu si pamatuji. 🙂 Poctive pripraven.

    Tesim se na pristi setkani.

  3. Pingback: Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.2 | 21slov…

  4. Pingback: Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.3 | 21slov…

  5. Pingback: Co nelze změřit, zvážit, spočítat… | 21slov…

  6. Pingback: Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.4 | 21slov…

  7. Díky za inspirativní reporty. V naší firmě praktikujeme svobodu v práci do značné míry – zaměstatnci se podílejí na směřování firmy i vytváření prakticky všech konceptů a hodnot. Svoboda v práci je pak o tom, že člověk nepracuje nerad, ne že pracuje rád 🙂

    • Já děkuji za inspirativní komentář:) Je skvělé vědět, že v některých firmách to prostě (a jednoduše:)) jde. Přeji mnoho úspěchů!
      Se svobodou i s firmou. Věřím ostatně, že tyto dvě věci jdou spolu ruku v ruce;)
      Díky, JJ

  8. Pingback: Boj za svobodu? Proč ne-svobodou? | 21 slov…