Samota

Ozvěny samoty v nás,
tiše zní.
A prosí.

Líbí se náhodným pocestným,
s tváří vrásek i bolestí, psaných perem osudů.
Jen jeden pohled, jen vzpomínka…
Vědí.

Mlčky se plíží ulicemi,
nahlíží tajně do komůrek, a zpívají.
„Sbohem“ utrousí, a jdou dál.
Nečekají.

Spasen ať ten, kdos prozřel z nás.
Spasen bez výjimky.
Vítězný prapor v rukou nos, a chval.
Milence osamělých krás.

Temnotu prosil jsem o odpuštění,
co nelze slíbit slíbil jsem.
Však obelhat se nedá. Nepromíjí.
Jen pláštěm stínů skryje pohled svůj a zvolá:
„Vítej, můj milý!“

Ozvěny samoty v nás, promlouvají.
A plynou.

Na brány srdcí tlučou bez přestání,
slyšet být chtějí.
Neutichnou.
Nemohou ani, leč konce neznají.

Postávám s touhou přestat stát.
Marně žádám radosti nových dní.
Jen bílá řeka slz k mým nohám vylila se z břehů,
jen zbytky výčitek rozostří na dohled cíl.
Cesta zarůstá už travou. Nezelenou.

Přikrčen v koutku, zvedám se hlavou vztyčenou.
Nezlomen.
Pokořen pouze. Omámen.
Však znovu připraven.

Samotě vstříc nevrátit se již.
A přesto zůstat.
Sám.

22. prosince 2014 by Josef Jasanský
Categories: poezie(?) | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Samota