Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.2

Proč nemusí být zrušení parkovacích míst prkotina

Odskočil jsem si na chvíli od psaní posledního dílu mého seriálu o GTD a OmniFocusu, abych se, dokud mám ještě vše v živé paměti, a současně již v hlavě srovnané, podělil o další dojmy, pojmy a postřehy z druhého Setkání ke svobodě, konaném předposlední únorový večer v HUBu na Smíchově.

Rozhodnutí, že se do HUBu dostavím i toto poslední úterý v únoru jsem udělal již poslední úterý lednové, když jsem se vracel z „jedničky”. Vyzbrojen zážitky, zkušenostmi a ujištěním, že se tam už přeci s někým znám (vždy se jede příjemněji tam, kde někoho znáte) jsem proto celý únor počítal jednotlivé úterky jako dítě, které před spaním počítá své ovečky. První, druhé, třetí……

Čtvrté! Dnes večer je v HUBu dvojka. Dnes jedu zase do Prahy!

Abych si svobodu užíval už od rána, vzal jsem si na tento den v práci dovolenou. Ale ne tu klasickou – nedělám. Měl jsem chuť si trochu té Svobody v práci užít (a současně se tak na večer trochu naladit) i tím, že jsem si doma rozjel takový malý home office. Poslední únorové úterý byl opravdu fajn den!

Abych spojil příjemné s užitečným, domluvil jsem si v Praze před akcí ještě soukromou schůzku s Karlem, do GTD a OmniFocusu stejně zapáleným člověkem jako já. Vyrazit na cestu to proto chtělo trochu dříve než minule. Nerad chodím pozdě. A na Smíchově na Andělu jsem nebyl snad 20 let.

Po příjemném popovídání o jedné z mých dalších vášní v příjemné hospůdce hned naproti ceduli Metro-Anděl, kterou jsem tak zoufale před dvěma hodinami hledal, mi digitální ručičky na mém iPhonu připomněly, proč jsem do Prahy také přijel. Takže pro auto do garáží, zapnout navigaci a směr Drtinova 10. Nerad bych přišel na poslední chvíli.

Je půl sedmé. Přicházím do HUBu. Za chvíli to začne!

Pozdrav a přátelské poklepání na rameno od Tomáše Hajzlera s následný krátkým rozhovorem tam, kam si chlapi chodí nejen pokecat a vřelé přivítání od Pavla Trojánka. Jak to ten člověk dělá, že se dokáže pořád tak smát? Objednávka první kávy na baru a usednutí k mému Airu. Je ještě čas. Začínáme v sedm. Proč nevyřídit pár věcí.

Je to tady. Odbíjí sedmá! Pár pozdravů s lidmi, které znám už od minule a usazení se na tu správnou židli. Je to dobrý, někoho tady znám. Začíná první presentace.

Et netera a.s.

Studovat Svobodu v práci je skvělá věc. Číst si všechny ty knížky, weby a blogy. Spousta informací. Spousta inspirace. Když se ale před vás postaví Jirka Štěpán, leader oddělení client solution ve společnosti Et netera, který začne jednoduchým a srozumitelným způsobem popisovat, jak zavádějí svobodu u nich, ve společnosti se 100 zaměstnanci, je to trochu jiná „káva”.

Chvíli jsem, trochu zaskočeně, musel sám sebe přesvědčovat, že ten člověk opravdu chodí každý den do práce, a že ho to ohromně baví. Že to není spisovatel Sci-Fi, který sem přišel presentovat svoji novou knihu. Nechtělo se mi prostě věřit, že to, co vidím a slyším se skutečně v Česku děje.

Jiří hned v úvodu, aniž by o tom věděl, odpověděl na otázku, která se následně ukázala jako jedno z témat plánovaných diskuzí – „Kde ve firmě s budováním svobody začít”. V Et netera začali tak, že zrušili přidělená parkovací místa. Jen tak. Prostě každý může parkovat kde chce, a kde je místo. Jednoduché. Funkční.

Druhá věc, která mi trochu vyrazila dech, byl Jirkův popis procesu změny organizačního schéma firmy. V Et netera si ho zaměstnanci udělali sami. Každý se vidí tam, kde se vidí, každý je tím, kým být chce. Kde si myslí, že společnému projektu přispěje nejvíc. Připomnělo mi to má dětská léta, kdy jsem si představoval, že budu kosmonautem. A pár týdnů jsem prostě tím kosmonautem byl.

Věcí, o kterých Jirka mluvil  bylo samozřejmě víc. Tyto dvě jsem si poznamenal jako věci, které mne zaujaly. Celou presentaci budou mít brzy příležitost všichni, i ti, kteří se do HUBU nedostali, zhlédnout na videu. Stačí jen sledovat například web peoplecomm.cz.

Inmite s.r.o.

Inmite je pro mě firma, kde si dokáži svobodu v práci představit již v trochu jasnějších barvách. Menší dynamický tým kreativců, kteří pochopili, že pokud mají být kreativní, musí být svobodní. Zavedené principy svobody, o kterých mluvil Michal Šrajer, CEO firmy, jsem si proto dokázal i docela reálně vybavit.

Určitě nejen mě zaujaly na presentaci Michala dvě věci. První – jejich „ordinační hodiny”, které jsou ve firmě Inmite odpovědí na to, jak spolu mohou lidé spolupracovat, i když si každý může chodit do práce kdy chce. Přesněji řečeno, kdy mu to vyhovuje. V Inmite má každý ty svoje, které mu vyhovují, a které vyhovují i ostatním. Prosté a jednoduché.

Druhá věc, která mě při Michalově presentaci zaujala, byly vizitky zaměstnanců Inmite. To jsem docela koukal. Žádné funkce, tituly a oddělení. Každý si na vizitku nechá napsat, co považuje za důležité. Co chce, aby o něm jeho vizitka říkala. Když jsem si představil svoji vizitku zpracovanou tímto způsobem, trochu to se mnou zatřáslo. Byla to ta „moje židle”, která se pode mnou otřásla.

I v presentaci Michala bylo pár dalších zajímavých postřehů k zamyšlení a inspiraci. Kdo si počká na videa proto nebude litovat.

Peter Živý

Nevím, jestli si své příjmení Petr vybral, nebo jestli si vybralo ono jeho, ale myslím, že se snad ani jinak takovýto člověk jmenovat nemůže. Petr je představitelem živosti! Možná až živelnosti. Pokud Petra potkáte, nemusíte se ptát na jeho příjmení. On své příjmení žije!

Je to přesně ten typ člověka, kterému (alespoň u mě) stačí vyslovit první tři věty, a má mě. WOW! To co Petr vyzařuje se nedá ani popsat, ani natočit na video. To si musí člověk zažít na vlastní kůži. Do svého inboxu jsem si udělal poznámku: „Najít nějakou přednášku Petra Živého a zajet na ni!”

Po zajímavém úvodu a pár organizačních instrukcích od opět skvělých organizátorů Pavla a Lucie jsme se již i my, ostatní přísedící, mohli vrhnout do práce. Tentokrát s názvem „World Café”. Diskuzní kruhy nad vybranými tématy s vybranými leadery. Každý jsme si ten večer stihli dát kávu celkem třikrát.

Není předmětem tohoto článku popisovat podrobně jednotlivá témata, jednotlivé leadery a závěry. Nebyl by to pak článek, ale minimálně seriál. A do toho, poté, co ještě nemám dopsaný ten, do kterého jsem se pustil před pár týdny, již moc energie nemám.

Věřím, že podrobné informace k tomu, co se na setkání dělo, a s jakými výsledky, budou již brzy k dispozici na webu peoplecomm.cz. Všem vřele doporučuji si počkat. Myslím, že to bude stát za to.

Dovolím si jen, podobně jako v mém komentáři k Setkání ke svobodě č.1, pár krátkých dojmů, pojmů a postřehů na závěr.

  1. je neuvěřitelné jak, když je to umožněno, se ze společenství lidí se stejnými zájmy sami přirozeně rekrutují silní leadři a silná témata; Nikdo neřeší, jestli ten nebo ona, kdo a odkud. Kde pracuje a jak. Prostě to přijde samo. A funguje to.
  2. i jediná myšlenka od člověka, který se do diskuze přidá až v okamžiku, kdy je diskuze v plném proudu, může být pro celé téma naprosto zásadní; Možná i toto je způsob, jak věci opravdu někam posunout. Umožnit komukoli, kdo chce, a myslí si, že přispěje, říct kdykoliv svůj názor.
  3. někteří lidé netouží být svobodní; Nechme jim proto jejich svobodu to takto chtít.
  4. jedním z principů svobodné firmy je i spravedlivé dělení dosaženého zisku, nicméně je dobré být připraven i na spravedlivé dělení ztrát;
  5. svoboda v práci je správná věc; Jak ale praktikovat svobodu i u lidí, kteří každé ráno v šest přijdou ke svému stroji, aby ve tři zase odešli (zapomněli)? Příklady svobody z „mého” oboru (výroby) proto stále hledám.

Nejen kvůli bodu pět, ale i kvůli té atmosféře a opětovnému setkání s lidmi, se kterými se opět setkat chci, začínám zase počítat úterky. První, druhý, třetí …… takže 27.3. opět v HUBu na shledanou.

PS:

Součástí úvodních presentací bylo i krátké představení prostředí, ve kterém jsme se všichni již podruhé sešli. Pražského HUBu. Už chápu proč tým z Peoplecommu vybral k setkávání tento krásný a příjemný prostor. Provoz v HUBu je totiž založen na stejném principu, jako uvedená setkávání. Na svobodě. Někdy se přistihnu, že je mi trochu líto, že jsem tenkrát, v roce 1991 v Praze nezůstal. Možnost být v HUBu častěji by klidně mohla být jedním z důvodů, proč v Praze nebo v její blízkosti žít.

03. března 2012 by Josef Jasanský
Categories: svoboda v práci | Tags: , | 17 komentářů

Comments (17)

  1. Musím říct, že při čtení mě normálně přepadla nostalgie, byť je teprve pár dní po úterním setkání.. 🙂 Btw, Pepo, neodkládej to – neboj se „jít do té firmy“, pokud budeš chtít, rád s tím pomůžu! 🙂

    • Ahoj Honzo,
      díky za komentář, za podporu i nabídku pomoci. Přiznám se, že zatím o svém projektu ani jako o firmě nepřemýšlím :-), tak daleko ještě asi nejsem. Je to zatím něco, co vím, že by mě bavilo dělat – zájmová činnost, a co by mě možná nakonec dělalo i svobodnějším. Nicméně, ve 40 letech už jsem nejen trochu línější, ale i více přemýšlivější, věci mi proto dnes už trvají trochu déle, než třeba pře 15 lety :-).
      Nabídky Tvé pomoci si velmi vážím.
      Pepa

      • Já s označením „projekt“ souhlasím – firma je to jen pro potřeby státu a „škatulek“.. 🙂

        Pokud tedy odhlédneme od právní formy (lze zvolit jakoukoli platformu spolupráce), tak bych chtěl možná jen zmínit jedno moudré přísloví, které říká, že „železo by se mělo kout….“ 😉

        Druhý argument je pak samozřejmě motivace (v čase se blíží k 0).

        Popřemýšlej o tom. Nemám problém s tím začít (pomáhat) ihned a věnovat tomu maximum času, protože na začátku je nejvíce čeho? Ano správně – Motivace! 🙂

        • Takže dnes ještě jednou Honzo!
          Ty mi teda dáváš :-). Díky moc za Tvoji invenci – ta mi trochu (pro můj projekt) možná chybí. Obdivuji Tvoji nabídku pomoci! A současně se ale trochu zdráhám Tě „otravovat“, vím že toho máš taky sám dost ;-).
          Jelikož jsem s projektem na úplném začátku, mám trochu zmatek v tom, o co Tě vlastně požádat – kde začít. Asi by nebylo od věci (pokud budeš mít chuť a čas) se osobně sejít, a probrat to trochu detailně.
          Pokud budeš tento komentář číst, a měl bys o schůzku zájem, ozvi se mi, prosím, na jjasanus@me.com.
          Kdybychom se do té doby neviděli, tak 27.3. v HUBu AHOJ!! 🙂

          PS:
          četl jsem dnes Tvůj komentář k Tomášově článku http://blog.peoplecomm.cz/clanek/16-svobodo-prikladu#more-2486. Smekám!!

  2. Zdravím,

    a děkuji za pozitivní zpětnou vazbu a krásně popsaný večer. Mne přednášení na akci strašně potěšila. Shrnul jsem to tady: http://podhledem.blogspot.com/2012/02/postrehy-z-druheho-setkavani-ke-svobode.html

    Setkání mi dodalo sil a odvahy do dalšího válčení s nesmyslnými tradicemi. Takže uvidíme jak to půjde dál.

    Nesouhlasím úplně s bodem 3 – podle mně je svoboda jednou z opravdu zásadních lidských potřeb. Někteří lidé, ji ale nacházejí v existenci řádu. Jsou rádi, když jsou věci pevně dány a fungují. Když se moc nemění. I to je jedna z forem svobody – nemuset se stále adaptovat. Což není špatné. Problém je, když onen nastavený řád přestane odpovídat vnějšímu prostředí. Když jeho dodržování je z hlediska cílů skupiny kontraproduktivní. Pak se začne lámat chleba – změníme se a nebo začneme o to silněji dodržovat řád.

    • Ahoj Jiří (věřím, že mohu zachovat tradici z HUBu – tykání :-)),
      děkuji za Tvůj komentář. Tvůj post jsem si četl. Velmi zajímavý. Moc se mi líbí Tvoje přirovnání budování Svobody v práci v ČR ke spojování ostrovů do souostroví s následně do pevniny.

      K bodu 3 🙂
      Souhlasím naprosto, že svoboda je jednou ze základních lidských potřeb. Můj postřeh jsem nemyslel ani tak na obecnou svobodu lidství, v tomto konkrétním případě jsem měl na mysli spíše tu „svobodu v práci“. Mám totiž z některých lidí pocit, a myslím, že Ty to ve svém komentáři i zmiňuješ, že v práci nejsou (nechtějí být) na svobodu připraveni. Tak, jak jsou zvyklí dosud, tak jim to naprosto vyhovuje, a nemají zájem nic měnit. Mám na mysli především lidi, kterým slova jako svoboda, osobní rozvoj, štěstí, samovzdělávání, a zejména odpovědnost, která je se svobodou velmi úzce spojená, moc (v práci) neříkají. Nemají zájem tyto hodnoty budovat „pro ostatní“. Svoji vlastní osobní svobodu samozřejmě upřednostňují kde mohou, nicméně pokud jsou postaveni před rozhodnutí, zda jsou ochotni svoji svobodu sdílet se svobodou ostatních, jakoby se toho lekli – nemají zájem, jsou spokojeni, nejsou ochotní dávat. Pak ještě existují i ti, kteří, když je jim nabídnuta pracovní svoboda, pletou si ji s anarchií – i tyto jedince jsem měl ve svém postřehu na mysli.
      Jsou to sice výjimky. A dost možná výjimky potvrzující pravidlo. Jsem toho názoru, abychom my, kteří svobodu v práci považujeme za „dobrou věc“, těmto lidem jejich svobodu (to, že to takto chtějí) nechali – respektovali. Proto se ztotožňuji s názorem, že Svoboda v práci není pro každého :-).
      Moc díky za názor, donutil mě o tom ještě více přemýšlet.

      Pepa

      • To, že „Svoboda v práci není pro každého“, by bylo možné označit za postulát stejně tak, jako že „svobodu může člově spatřovat i v pevně zavedeném řádu“ (zvlášť analytický typ člověka).. Jen tyhle dvě věty v uvozovkách by vydaly (minimálně) na několikahodinovou diskusi, protože dle mého se to dotýká samotné podstaty!

        Zaslechl jsem „názor“ (nebo možná i četl – už si nepamatuji), že lidí, kteří dokážou svobodně fungovat a pracovat (v konceptu svobodné firmy, tzn. svoboda=zodpovědnost) je prý cca 40%. Osobně si myslím, že počet lidí v ČR, kteří „poberou“ to, co svobodomyslný přístup k práci obnáší a jsou schopní takto bez problémů fungovat, je cca 25% – ne-li méně.

        Závěrem bych ještě rád (potvrdil) poukázal na fakt, že je opravdu mnoho jedinců, kteří o svobodě mluví, strašně rádi by chtěli „svobodný“ přístup od „zaměstnavatelů“, ale když by se tak opravdu mělo stát, tak se jakoby zaseknou a najednou to prostě nejde a nejde – nedokážou vystoupit z té své komfortní zóny a být svobodní (a zároveň i zodpovědní!!!). Svobodu, kterou jim pak „zaměstnavatel“ poskytne, konzumují jako „benefit“ (homeoffice, dovolená navíc, stravenky = jsou tu přeci od toho, aby se všechny využily), načež pak dochází ke zmíněné „anarchii“ – mnohdy se špatným koncem!

        • Díky za komentář Honzo. Těší mě, že to vidíš podobně. Tvoje „přirovnání„ svobody v práci k zaměstnaneckým benefitům mě docela pobavilo a současně asi inspirovalo. Začaly se mi hlavou honit docela jasné myšlenky k tomuto tématu a přemýšlím, že Tvoji myšlenku (s Tvým dovolením) na blogu v budoucnu trochu rozvedu.
          Ještě jednou díky!
          Josef

      • Your post has moved the debate fodrawr. Thanks for sharing!

      • Glad I’ve finally found something I agree with!

  3. Hodně mě zaujala poznámka o Et Neteře a její transformaci a poznámky k přednášce Jiřího Štěpána. Našel jsem si i jeho přednášku a musím říci, že tímto se začínají bortit mé zažité představy o tom, že větší firmy nelze za běhu transformovat.
    Díky za pěkný článek!
    Viktor

    • jsem rád Viktore, že Tě přednáška Jirky Štěpána zaujala, mám to podobně jako Ty, taky bych, pokud bych to neslyšel na vlastní uši, jen stěží uvěřil, že takto velká firma se může takto dramaticky měnit.
      Díky za komentář, potěšil.
      Josef

  4. Ahoj Josefe,

    > Jak ale praktikovat svobodu i u lidí,
    > kteří každé ráno v šest přijdou ke svému
    > stroji, aby ve tři zase odešli (zapomněli)?

    Přidám něco z osobní zkušenosti. Nějakou dobu jsem pracoval ve výrobě jako pomocný dělník. Pracoval jsem půl roku v Severoskle ve Svoru jako zadák a odnašík a asi dva měsíce v Narexu Česká Lípa. V obou zaměstnáních jsem měl dobrý pocit z vykonané práce a navíc výsledky byly hmatatelné, narozdíl od mých dalších zaměstnání.

    Odtud si nesu přesvědčení, že i manuální práce může člověka naplňovat, a pokud tomu tak není, nehledal bych příčinu ve vykonávané činnosti.

    HTH,
    Libor

    • Ahoj Libore, díky za komentář. Přiznám se, že já podobnou zkušenost jako Ty nemám. Nevím jestli je to ostuda nebo ne, ale rukama sem se nikdy neživil. Na druhou stranu, o to víc si asi práce lidí, kteří rukama „něco” umí, vážím.
      Naprosto s Tebou souhlasím, že i manuální práce může člověka naplňovat. A věrím, že pokud se najde způsob, jak toho dosáhnout, začne to tak i být. Jelikož ale už nějakou tu dobu (8 let) pracuji na pozici, kde mám pár (30) fyzicky pracujících lidí (a některých i docela tvrdě) v týmu, moje zkušenost je taková, že tito lidé chodí do práce v zásadě jen proto, aby dostali každého x-tého výplatu. O tom, jak to nastavit, aby je to v práci i bavilo, aby tam byli rádi, a aby tuto pozitivni energii šířili i na ostatní, o tom (až na výjimky) zdá se mi moc nepřemýšlí, a já zatím (bohužel) nevidím také způsob kudy se vydat.
      Proto jsem například začal jezdit na Setkávání, chtěl jsem získat v této oblasti nové infomace, poslechnout si zkušenosti jiných, bohužel ale, informací o tom, jak na Svobodu u pracujících „u strojů” je zatím jako šafránu. Mám ten dojem.
      Jsem nicméně optimista a věrím, že se to zlepší.

      Tak v útery naviďěnou v HUBu 🙂
      Pepa

  5. Pingback: Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.3 | 21slov…