Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.4

Od čtvrtého setkání ke svobodě již uběhl více jak měsíc. To může (i nemusí) být dlouhá doba. Může (i nemusí) to být čas na to, abych se k události vrátil, znovu o ní přemýšlel a podělil se o své postřehy a dojmy. Sem tam i pojmy.

Ty z prvního i druhého jsem napsal vždy bezprostředně, během několika dní, třetí i tyto čtvrté mi ale trvaly mnohem déle. Ptal jsem se sám sebe, co je toho příčinou. Co je důvodem?

Ne že bych nechtěl, nemohl, nebo nevěděl, poznámky vznikaly již na setkání samotném. I v průběhu posledního měsíce jsem je několikrát doplňoval, třídil a promýšlel.

Měl jsem v plánu zaměřit se na dalších pět principů svobody v práci – jednotlivě & společně, možnost volby, celistvost, decentralizace, reflexe & zhodnocení, které byly hlavní náplní setkání, o kterém měl být tento článek. Nakonec jsem se ale rozhodl svůj příspěvek postavit trochu jinak. Nebudu se zaměřovat, vymýšlet (možná) vymyšlené, hledat (třeba) již dávno nalezené.

Důvodem, proč jsem se k dopsání a zveřejnění postřehů ze čtvrtého setkání rozhodl až teď, v předvečer toho pátého, byl vlastně také důvod. Důvod proč je nepsat.

Napadlo mě se podělit s ostatními o odpovědi na otázky, které mi v průběhu setkání trochu odváděly pozornost od toho, proč jsem vlastně přijel. Rozhodl jsem se zamyslet se nad důvody, proč ztrácejí postupně jednotlivá setkávání počet těch, kteří se setkávat ke svobodě chtějí. Těch, kteří, stejně jako já, tenkrát v lednu, dorazili na to první.

Chci podumat nad tím, proč na prvním setkání bylo 80 těch, kteří se přijeli setkat s dalšími osmdesáti, svobodně smýšlejícími lidí práce, a proč jich bylo na tom čtvrtém odhaduji už jen nějakých 30, ze kterých dobrá třetina byla těmi, kteří přijeli poprvé.

Své přemítání proč a nač, buď a nebo, kdo, kde, s kým… jsem rozdělil do třech myšlenkových okruhů – čas, náplň a očekávání.

Čas

Myslím, že při hledání důvodů, proč se na setkávání dostavuje stále méně lidí, hraje čas nezanedbatelnou roli. Čas je pro každého z nás stejný, máme ho všichni stejně. Nemůžeme ho ovládat, můžeme se pouze snažit, aby neovládal on nás.

Setkávání se uskutečňují každý měsíc. Vždy poslední úterý v měsíci. Napadlo mě, jestli by těch, kteří by neztratili „chuť“ se opět setkat nebylo více, kdyby se perioda setkávání nastavila třeba na interval dvou, nebo tří měsíců. Možná, že každý měsíc je pro akci typu setkávání ke svobodě příliš často.

Ne všichni, kteří se o svobodu v práci zajímají, pracují ve svobodné firmě, ne všichni, kteří vidí ve svobodě v práci svoji budoucnost, žijí svobodnou přítomností.

Pokud je pro ně svoboda v práci nová, stejně jako pro mě, třeba jim vyhovuje dostávat svoji dávku po troškách. Pomalu. Vždy kousek tady, kousek tam.

Můj děda mi kdysi vyprávěl jak vojáci, kteří osvobodili koncentrační tábor, podávali zbídačeným vězňům tabulky čokolády. Chtěli jim pomoct – hladovým nabídli sladkost. Většina těch, kteří čokoládu snědli, během několika okamžiků zemřela. Pro jejich tělo, několik let trápené ukrutným hladověním, byla čokoláda, to sladké potěšení pro ty, kteří si ji mohou dopřát každý den, jedem.

Nechci srovnávat člověka zbídačeného koncentračním táborem s někým, kdo cítí, že by on i lidé kolem něj mohli pracovat ve svobodnějším prostředí. To bych si nedovolil.

Jen mě napadlo, jestli by těm, kteří Svobodu v práci teprve poznávají, těm, kteří dlouhá léta považovali princip hierarchicky řízené společnosti za jediný možný (a správný), neměla být svoboda v práci poskytována pomaleji, po menších kouscích. Tak, aby nebylo možné se jí „otrávit“. (silné slovo, já vím, lepší mě ale nenapadlo)

Náplň

Předpokládám, že pro většinu je náplň toho, co chtějí dělat, slyšet, nebo zažít ten hlavní důvod, proč se rozhodnou to či ono absolvovat. Jistě, jsou to i pocity, zkušenosti a očekávání, které nás směrují tam, kde chceme být. Náplň, obsah chcete-li, těmto pocitům, zážitkům a (ne)naplněným očekáváním předchází. Náplň je to, z čeho pramení.

Náplň setkávání je pokaždé jiná. A přitom (vlastně) stejná. Vždy je setkávání rozděleno do části pro přednášky, kde je možné dozvědět se zajímavé informace od zajímavých řečníků, a části pro diskuze. Diskuze, při které se, tak mi to alespoň dosud připadalo, tak trochu „plní úkoly“.

Po absolvování všech čtyřech setkání mám dojem, že přednáškové části jsou pro většinu zúčastněných ty zajímavější. Ano, přiznejme si to, protože jsou pohodlnější. Člověk může, ale nemusí poslouchat, může, ale nemusí si na to, co slyší, udělat vlastní názor. Může, ale nemusí tento názor sdílet s ostatními.

Přednášková část mi připadá svobodnější. I když, ano, mnohem, mnohem pasivnější.

Jsem proto rád, že druhá část, tam kde se plní úkoly, je již mnohem aktivnější. Dává, do určité míry, prostor pro to se zapojit, vyjádřit svůj názor, podělit se o zkušenost, nabídnout řešení. Těm odvážnějším poté, opět svobodně,  prezentovat dosažené výsledky nahlas, před (všemi) ostatními účastníky.

Napadlo mě, a i jsem to sám na těch, kteří byli na setkání třeba poprvé, trochu pozoroval, že ne všem tento formát diskuze vyhovuje.

Lidé se chtějí bavit, diskutovat, presentovat ostatním vlastní myšlenky – i já to ostatně prostřednictvím tohoto blogu dělám, to samozřejmě ano. Možná ale, kdyby při tom nemuseli plnit nějaký, někým jiným předem stanovený úkol, možná by se na těchto diskuzních cítili lépe. Cítili by se možná svobodněji.

Tu snahu, a zároveň stres, splnit úkol v časovém limitu – nezklamat, tu jsem při každé diskuzi cítil nejen u sebe, viděl jsem ji i v očích mých sousedů. Mých svobodných kolegů v naší virtuální svobodné firmě.

Možná, kdyby byly diskuze pojaty trochu více bez cílů, bez přívlastku „odevzdej úkol“, bez zvonku upozorňujícího, že „vypršel čas“ (čímž se nesnažím říct, že nebyly svobodné), možná by se vyvinuly i probíhaly jinak. Možná by negenerovaly konkrétní výsledky virtuálního svobodného týmu na zadané téma, možná by na konci nebylo co prezentovat druhým. Třeba by ale byly pro každého z nás, pro jednotlivce, který přijel sdílet svobodu, o něco inspirativnější.

Očekávání

To, co považuji v mé úvaze o důvodech poklesu návštěvnosti setkávání ke svobodě asi za důvod nejvýznamnější, jsou očekávání. Nesplněná očekávání.

Toto téma „nakousl“ již na setkání jeden z pravidelných a výrazných návštěvníků, Petr Skondrojanis, který, myslím, uhodil hřebíček na hlavičku když podotkl, že na první setkání přijeli možná podnikatelé, kteří mysleli, že dostanou rychlý návod na to, jak zbohatnout. Přesnou citaci jsem si nestihl zapsat, omlouvám se proto Petrovi, jestli nejsem úplně přesný, ale myslím, že podstatu jeho myšlenky jsem zachytil. Zdravím Tě, Petře.

Setkávání ke svobodě nejsou návod. Nejsou to příručky „Jak zvýšit prodej“, nejsou receptem jak zbohatnout. Setkávání ke svobodě neudělají z autoritářské firmy přes noc firmu svobodnou. Pokud to byly důvody těch, kteří v tak velké míře přijeli na první (a zároveň jejich poslední) setkání, pokud to byla jejich očekávání, pak chápu, že už nejezdí.

Věřím také, že ti, kteří se po prvním/druhém setkání rozhodli již nejezdit nebyli jen ti, kterých se týkají ty věci o bohatství, úspěchu a rychlosti. Někteří třeba ani žádná očekávání neměli. Důvodem, proč se na setkání vydali byla možná jen jejich zvědavost. Jejich touha poznat, co je na té Svobodě v práci tak „zázračného“, když o ní všichni tolik mluví a píšou.

A třeba zjistili, že na Svobodě v práci nic zázračného není. Že je to taky (jen) práce. A mnohdy těžká práce. Že najít v sobě svobodu, která je současně i zodpovědností, najít svobodu v těch, kteří zatím netuší, že svobodní nejsou, že to není tak jednoduchý úkol. Jo, je to těžká práce, ta Svoboda v práci.

Po bitvě je každý generál. Hledat recept na to, co už se stalo, není těžké. Není těžké ukázat: „Takto to mělo být.“ Nechci být generálem, ani nechci ukazovat. Nejsem kritikem. Nemohu jim být.

Pokaždé jsem našel důvod na setkání jet.  Každé poslední úterý v měsíci jsem se s ostatními, pro které není svoboda v práci jen ta těžká práce, s těmi, kteří nepřijeli najít způsob jak rychle zbohatnout, rád znovu setkal. A těším se, až se s nimi setkám znovu. A znovu.

Chtěl jsem jen popsat své pocity, myšlenky a názory. Chtěl jsem jen opět odhalit mé dojmy a postřehy. A použít k tomu i některé pojmy. Třeba jsou ty důvody jinde. Třeba je jich víc. Třeba míň. Netuším. A třeba jsem jediný, kdo to takto cítí. Sdělte mi svůj názor v komentářích. Co si myslíte, jak to cítíte, vy?

Nevím, jestli skutečnost, že na druhém setkání bylo méně těch, kteří byli na tom prvním, na třetím méně těch na druhém, a na čtvrtém méně než polovina těch, kteří přijeli v lednu, je dobrá, nebo špatná zpráva. Počítám, že na tom pátém nás bude opět méně než na čtvrtém.

Počítám, že pokud by bylo setkání zase za měsíc, zůstalo by možná už jen to „zdravé jádro”, a pár nováčků. Nevím. Ale důležité to pro  mě není. Lidem z Charty 77 čekali více jak deset let, než národ pochopil, že komunismus si musí svrhnout sám. Než národ uvěřil, že to dokáže.

Je takřka předvečer posledního setkání. Poslední části jarních setkávání těch, kteří cítí, že nový pohled na svět práce, nový přístup k sobě sama, je svět, ve kterém by chtěli žít. Svět, ve kterém by chtěli pracovat. Svět, ve kterém by se chtěli potkávat.

Jestli jste také jeden(jedna) z nich, neváhejte! Ještě je čas. Přijeďte. Registrovat se můžete ZDE.

Rád se s vámi uvidím. A nejen já.

28. května 2012 by Josef Jasanský
Categories: svoboda v práci | Tags: , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Setkávání ke svobodě – dojmy, pojmy, postřehy č.4