Svobo-hodná realita

… aneb Jak jsem v práci dostal lekci od svobody v práci.

goodjob
Nedávno mi pracovní život uštědřil pěknou lekci. Vlastně několik lekcí současně, ale já je pro jednoduchost spojil v jednu velkou. Mají totiž společnou příčinu. Jsem (prý) hodný!

Pro slovo hodný existuje i jiné slovo, trochu vulgárnější, a možná výstižnější, protože se ale mám (alespoň zatím) alespoň trochu rád, zůstaňme raději u této verze, i když by mi asi více slušelo to slovo druhé. Na mentální masochizmus je ale vždycky dost času. Hřbitovy jsou prý plné hrdinů.

Navíc, rozhodl jsem se, že v mém případě již

hodnej neznamená blbej!

budu se proto tvářit, že tomu tak bylo i v minulosti. Mozek prý věří tomu, co mu vnutíme, tak proto.

Ti, kteří mne znají, čtou tento blog, nebo četli alespoň tento článek, možná tuší, že myšlenky tzv. Svobody v práci, tedy prostředí, kde je kladen důraz na individualitu jedince, jeho tvořivost a potenciál, mi nejsou cizí. Naopak.

V minulosti jsem se tyto principy rozhodl praktikovat ve vlastní (manažerské) praxi, protože jsem cítil, že právě ony jsou ta cesta, jak se stát lepším (manažerem). Jak se stát ostatním, bez rozdílu, přítelem. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byl to skvělý rok. Byl.

Možná to ale také znáte. Získáte konečně vysněnou věc, jste připraveni se díky ní stát lepším člověkem, jste nadšení, vidíte jen samá pozitiva. Návod k obsluze prolítnete rychleji než premiant kurzu rychločtení – vždyť to je přece jednoduché, hlavně co nejdříve začít používat. Hlavně být co nejdříve lepší.

A ono to funguje! Většinou. Otázka zda navždy.

Se svobodou v práci se mi bohužel stalo něco podobného. Nepřečetl jsem si pozorně návod, nepochopil přesně pokyny pro údržbu a servis, v nadšení a s touhou lepších zítřků jsem ze sebe začal den po dni dělat svobo-hodného (lepšího) manažera. Ano, byl jsem spokojený. A nejen já.

Nedošlo mi ale, že svobodný neznamená až tak úplně hodný. Nedošlo mi, že svoboda neznamená (stále) říkat ANO! Nedošlo mi, že brzy potkám někoho, kdo mi rychle vysvětlí, že návody se mají číst celé a pomalu, včetně příloh.

A co že jsem to vlastně udělal? Cože se to vlastně celé stalo? Bylo toho víc, a není mým záměrem zabíhat do detailů, sám se v tom ještě trochu motám, pokud bych měl ale své poznání z toho celého shrnout do pár bodů-ponaučení, zněly by možná nějak takto:

  • pokud budu hledat klíčového člověka pro svůj tým, ujištění „Není problém, to zvládnu!“ pro mne bude napříště něco jako oranžová na semaforu, po ní může naskočit už jenom červená
  • pokud pro mne bude ještě někdy hlavním kritériem výběru klíčového člověka čas, požádám šéfa, zda by nezvážil najít náhradu i za mě
  • můžeme se mít rádi, můžeme se na sebe smát, můžeme si dávat dárky k narozeninám, pokud si ale na otázku: „Jsme dohodnuti?“ odpovíme „Ano“, a výsledkem bude „Ne“, nejen že kamarádství (svoboda) v práci asi skončí, skončí zřejmě brzy i něco jiného
  • důvěru je možné si pouze zasloužit, nelze ji ukecat; odvedená práce se počtem slov počítá možná tak u překladatelů nebo redaktorů, my ostatní máme trochu jinou metriku svých výsledků
  • spolehlivost je hodnota, nedá se koupit, jen prokázat, obvykle dobře a včas splněným úkolem; ve středu v jedenáct není v pátek v osm
  • zpětná vazba je způsob, jak věci posunout v před, hlavně ta negativní; vědět, co se nepovedlo, je první předpoklad k tomu, aby to příště bylo lepší, i když nás to bude (oba) bolet
  • neexistují jednoduché úkoly, jen jednoduchá řešení; složitost je dána schopnostmi, ne důvody
  • neexistují složité úkoly, jen složitá řešení; jednoduchost je dána dovednostmi, ne okolnostmi

Dostal jsem lekci. Lekci od svobody v práci. A patří mi. Nečtu návody, nestarám se o údržbu, zapomněl jsem, že k dobrému výsledku většinou nevedou ty lehčí cesty.

Nezanevřel jsem na principy, neztratil jsem víru v lidství. Stále věřím, že člověk by se měl v práci cítit dobře, že by ho měla práce bavit, že by měla maximálně využít jeho potenciál.

Stále se budu v práci raději smát než mračit.

Nerad bych se ale namísto hodným stal definitivně blbým. Proto se raději znovu, tentokrát už pořádně, do návodu podívám. Přečtu si i úvod, podívám se na přílohy a hlavně, naučím se nazpaměť kapitolu Odpovědnost.

Pak budu chtít to samé i po ostatních, po svých kamarádech v práci. Myslím, že nám to prospěje všem.

Kdysi jsem napsal, že svoboda není pro každého. A napíšu to klidně znovu. Někdo si se svobodou prostě nedokáže poradit. Lže sám sobě, balamutí okolí, trápí se a podvádí. Někdo svobodu prostě chápe jen jako jeden velkej mejdan, kterej když tak zatáhne někdo jiný. Třeba (někdo jiný) bude tak hodný.

02. června 2013 by Josef Jasanský
Categories: leadership, svoboda v práci | Tags: , , | 7 komentářů

Comments (7)

  1. Nábor člověka do „svobodného týmu“ je velká výzva. A čas v tu chvíli dostává na frak. O bodu dva v poslední době hodně dumám. Přeji spoustu zdaru!

  2. Velmi se mi líbí Váš článek. Myslím, že by mohl být prospěšný mnoha lidem, kteří by se třeba potom pří zavádění Svobody v práci nemuseli spálit… Důležité je asi sladit očekávání lidí na všech frontách, protože když to potom někdo začne vnímat jako jeden velký mejdan …. může se položit mnoho měsíců vynaložené úsilí a může to přinést zklamání.
    Přeji hodně sil v dalším pokračování, obdivuji Vás.

  3. Pokud člověk dělá věci ne proto, že musí, ale že chce a ještě s radostí, přináší to velké EMOCE…. a od nadšení není daleko ke zklamání. Ale pořád lepší prožívat si emoce naplno a učit se jimi, než žít a být „prázdný“ …. zdravím a přeji pěkné „bohaté“ dny, Mirka.
    P.S. toto asi není komentář ke svobodě k práci, toto je komentář k člověku 🙂

  4. Zůstat sám sebou bez působení škod kolem sebe je základ.
    Vše ostatní se dá lehce změnit (zaměstnavatel, zaměstnanci, …).
    Měním-li sebe, pak jen proto, že chci sám, jelikož jsem u sebe našel něco, co mi nevyhovuje a co mě po změně posune tím směrem a do těch míst, kde chci být.