Tak blízko a přitom tak daleko…

plot

Před několika dny mi umřel strejda. On to teda nebyl můj biologický strýc, byl to dlouholetý kamarád mého táty od doby, co mu otec dělal fasádu na jeho novém domě, ale já mu strejdo říkal. Celý život.

Jako kluk jsem k němu a tetě, jeho ženě, jezdil občas na prázdniny a trávil horké dny společně s jejich třemi dětmi při práci na poli nebo zahradě. Když jsem byl starší, a nebál se, dokázal jsem přiložit ruku k dílu i při krmení jejich rozsáhlého zvířectva.

Strejda nebyl sedlák. Byl to vyučený instalatér, který velkou část svého života zasvětil nakonec železnici, život a práci na vesnici ale prostě miloval. Přísně, tvrdě, k sobě i ostatním, ale miloval.

Též jsem vyrůstal na vesnici. Též bylo kolem našeho domu i našich zvířat pořád spoustu práce, ale když jsem byl u strejdy na prázdninách, bylo to jiné. Doma jsem to nesnášel. Neviděl jsem v tom smysl, bral to jako (nechtěnou) povinnost, občas se, přiznávám, i dobrovolně a rád ulil.

Když jsem byl ale u strejdy, neulejval jsem se. Neměl jsem důvod.

Strejda měl kolem sebe nějakou auru nebo co. Něco, co mi ani na chvíli neumožnilo pochybovat o tom, co má a nemá smysl. Všechno ho mělo. Práce byla jediný smysl. Práce držela jejich rodinu pohromadě. A když říkám práce, myslím tím dřinu. Alespoň pro mě. Byly i prázdniny, kdy jsem docela litoval, že jsem se doma ulejval – netrénoval. U strejdy už nebyl na trénink čas, tam se prostě jelo naostro.

Když jsem vyrostl, přestal jsem ke strejdovi jezdit. Odešel studovat na Slovensko, začal pracovat v Praze, a mé horké dny, trávené nakládáním tun sena, zabodávajícího každou mikrovzpomínku do mé dětské kůže, jakoby nikdy ani neexistovaly. Odvály je starosti, holky a brzy i rodičovské povinnosti.

Protekly tisíce litrů vody, sklizeny byly snad tisíce tun uschlé trávy, objevily se vrásky a šediny, aby vystřídaly sílu a vášeň uplynulých let a naše životy, kdysi tak podivně magicky propojené, se rozdělily.

Pokaždé, když jsem se při nějaké oslavě, pohřbu nebo svatbě se strejdou setkal, sliboval jsem, že se za nimi přijedu opět podívat. Zavzpomínat, pozdravit travnaté kopce a rozoraná pole, poznat konečně rodiny jejich už také dospělých dětí. Sliboval a sliboval.

I přesto, že jsem už takřka 20 let bydlel od strejdova domu jen asi 20 minut autem, nikdy jsem nepřijel. Přemýšlel o tom, hledal pořád tu správnou chvíli, trápil se výčitkami pokaždé, když jsem z jiného důvodu projížděl jejich vesnicí, znovu sliboval, ale nepřijel.

A teď strejda umřel. Nedočkal se mě. Nestihl jsem to.

Na pohřeb jsem přijel. I věnec jsem koupil. Jako bych se chtěl vyplatit ze svého svědomí. Když jsem tam ale stál, sám, jako neviditelná součást smutečního davu, koukal se na strejdovu rakev s rudým plátnem v pozadí a mým věncem v popředí, nemohl jsem myslet na nic jiného, než že svůj slib už nikdy nesplním.

Že i když teď přijedu, pozdravím tetu zdrcenou její ztrátou a potřesu si rukou s jejich zarmoucenými dětmi s jejich cizími rodinami, nevrátím se tam, odkud jsem kdysi tak rychle odešel. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem svoji šanci promarnil. Definitivně. Jednou pro vždy.

Byl jsem celou dobu tak blízko. Stačilo zavolat, sednout do auta a během několika minut jsem zase mohl sklízet seno, poklízet prasatům, hrát fotbálek na přilehlém plácku, nebo jíst párek u táboráku za domem. Byl jsem tak blízko. I na kole bych to možná zvládl. Je mi to tak líto.

Pokaždé, když někdo v mém okolí zemře, uvěřím, že nebe existuje o trochu víc. Že Bůh existuje o trochu víc. Představuju si jak ho tam vroucně přivítají a jak je mu dobře. Jak je smířený.

Přeju si, aby nebe existovalo.

Věřím, že i strejda tam právě teď někde je. A možná se už setkal i s mým tátou. Přál bych si to. Táta je tam už víc jak dva roky, takže to tam zná a může v prvních dnech pomoct. Představuju si je jak spolu sedí, dávají si pivo a vzpomínají na staré dobré časy, na jejich kdysi tak velké přátelství.

A třeba zavzpomínají i na mě. Na mé první nesmělé krůčky v hlíněnných brázdách vyorané řepy, na můj strach ze zvířat, která byla kdysi tak větší než já. A třeba mi strejda i odpustí, že jsem svůj slib nedodržel. Moc bych si to přál.

Někdy máme ty důležité věci na dosah, přímo před nosem. Že jsou důležité ale zjistíme, až když už nemají význam. Pachtíme se za štěstím kilometry a kilometry od svých domovů, lítáme sem a tam. Že se tím ale na hony vzdalujeme těm, kteří by si sem tam od nás možná zasloužili zavolat, sednout do auta nebo na kolo, a vzít do ruky opět vidle nebo lopatu, na to možná často, možná rádi, zapomínáme. Já tedy určitě.

Strejdo, je mi to líto, už to nenapravím. Omlouvám se. Tak si to tam s mým tátou aspoň pořádně užijte. Moc jsem si Tě vážil a nikdy na Tebe nezapomenu!

17. března 2013 by Josef Jasanský
Categories: o mně, o přátelství | 12 komentářů

Comments (12)

  1. Pěkné, smutné, upřímné, ale moc pravdivé! O to víc, se nad tím člověk zamyslí a třeba se přestane honit a vzdalovat. Jen chtít!

  2. Josefe, úplně mě mrazí, neboť je to 2 týdny, kdy mě umřela babička. Když jsem viděl její fotku se mnou, kterak mi bylo nějakých 10 let, cítil jsem naprosto přesně totéž, o čem píšete!
    Krásné, byť velmi smutné. Víc nemám, co bych řekl, aniž bych se nesnižoval k nějakým klišé…

    • Děkuji za komentář, Honzo. Každého dobrého člověka je velká škoda, ale věřme, že jednou pochopíme smysl toho, proč nám odcházejí.

      Pohodové dny přeje Josef.

      PS: Vyjádření vlastních pocitů není nikdy klišé, je to vyjádření vlastních pocitů. Ať už si o tom ostatní myslí cokoliv.

  3. Krásné vyjádření ztráty. Jsou to víc jak dva měsíce, co mi zemřel děda. Trávil jsem u něj téměř každé prázdnin, byl jsem tam alespoň jednou týdně, i když jsem už odrostl. Také vzpomínám na sklízení sena, otavy, krmení zvířectva. Byl jsem u něho pár hodin před jeho koncem a přesto je mi líto, že jsem u něho nebyl více. A přesně jak říkáte, s každým odchodem někoho milovaného cítím, že by snad po našem konci mohli ještě něco existovat. Víra, ta nám zůstane. Nepovažuji se za nábožensky založeného v klasickém smyslu, ale každý něčemu věříme. Vaše vyjádření smutku, sálající nostalgie, byla nejkrásnější jakou jsem četl…děkuji

    • Jak to říct, Romane? Každé srdce blogerovo jásá, když si přečte komentář, jako je ten Váš. Rád bych, abych mohl poděkovat víc, zatím si ale musím vystačit jen s pouhým DĚKUJI!

      Můj první děda zemřel, když mi bylo 5 let. Dodnes si okamžik, kdy pošťák přinesl ten smutný telegram, dokážu živě vybavit. Vidím babičku, jak tam stojí, zhroucená, zoufalá, bez naděje dalších dní, s pouhou vírou, že děda s ní zůstane (tam někde) napořád. Dnes je babička (tam někde) už zase s dědou a i když už tu oba velmi dlouho nejsou, moje vzpomínka na ně je nesmrtelná.

      Ztráta blízkého člověka je pro nás, přeživší, vždy velkým emociálním prožitkem, ať už je nám pět, nebo třeba čtyřicet. Nestyďme se proto za naše pocity ve chvíli, kdy to jediné a poslední, co můžeme udělat, je se s úctou rozloučit.

      Pohodové dny, s radostí, a neutuchající vzpomínkou na Vašeho dědu, přeje

      Josef

  4. Krásne napísané, hoci bohužiaľ za takých smutných okolností. V čase, keď ste článok napísali som rovnako bola na pohrebe kamarátovi, ktorý sa zabil v aute. S jeho sestrou sme bývavali veľmi dobré kamarátky, ale niečo sa stalo a my sme sa prestali rozprávať. Jedna sa možno cítila previnilo a druhá bola zasa hrdá. Pár mesiacov pred jeho smrťou som ho náhodne stretla a ukazoval mi fotky svojho krstniatka, ktoré sa narodilo sestre. Že mám prísť vykašľať sa na to čo bolo, prísť ich pozrieť. Tiež som sľúbila, že prídem. Prišla som však až na jeho pohreb. So sestrou sme sa začali opäť rozprávať, vlastne vďaka nemu. Hoci za takýchto okolností. Rovnako nikdy nechápem, ak niekto odíde, nenávidím pohreby. Hoci verím, že po smrti je toho veľa, aj tak to vždy zabolí, ale človek si aj mnohé uvedomí. Dnes tu je a zajtra je v rukách niekoho iného. Preto netreba odkladať to podstatné na zajtra.

    • Děkuji za krásný komentář, Evo.
      I když je Váš příběh smutný, je vlastně i radostný. Našla jste ke své kamarádce opět cestu, opět jste spolu, a to je myslím to, so si Váš kamarád hodně přál.
      A je přece krásné plnit přání těch, kteří již nemohou naše činy už nijak ovlivnit.

      Moc Vám přeji, abyste s kamarádkou opět našly kdysi ztracené přátelství, ve kterém bude odkaz Vašeho kamaráda a jejího bratra žít.

      Pohodové Velikonoce
      Josef

  5. krásné….
    … ať jsou vaše slova nakopnutím pro ty, co v životě přešlapují a svá setkání odkládají na „vhodnější“ dobu – není vhodnější doby než TADY a TEĎ….
    Po přečtení článku jsem si uvědomila, jak je pravdivé rčení „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Jak se nám to po odloučení od kdysi oblíbené osoby začne překlápět z „chtěl bych“ ho/jí vidět na „měl bych“ za ní/za ním zajet. A teprve až když ten dotyčný odejde, tak se v nás opět nastartuje ono „chtěl bych“…. ale už je pozdě…. vzala jsem si tedy ponaučení z článku : Dělej a konej podle toho, co chceš a ne co by se mělo…. dokud to jde…. není vhodnější doby než tady a teď….
    Jen více takových článků co jdou až na dno duše….
    Mirka

    • Děkuji za výstižný komentář, Mirko,
      i za slova pochvaly – ta vždy potěší.

      Je to přesně jak píšete, TADY a TEĎ… Škoda jen, že většinou jsme natolik uspěchaní vidinou TAM a POTOM, že zastavit se, dýchat, je mnohdy nad naše síly. Ale musíme to zkoušet. Stále.

      Pohodové dny přeje,
      JJ

  6. Moc pěkné a hluboké čtení. Člověka to zastaví a donutí zapřemýšlet, jestli také náhodou někde nemá, nějakého „strejdu“, jehož návštěvu tak dlouho odkládá.
    Díky

    • Díky za komentář, Šalome. Pokud jste udělal to, co píšete, pak snad článek splnil, co jsem si od něho přál:)

      Moc díky a pohodové dny přeje
      JJ